Jarní

Počáteční písmenko abecedy na druhém místě v espézetce jejich aut. Sbližovalo je. Byli rádi, že se na území, které odlišnost trestá, odlišují společně. Dvě rodiny z města na kraji vesnice. Umístění jejich chalup u cedule s přeškrtnutým názvem vsi bylo sice náhodné, ale symbolické — nepatřili mezi místní, a tak obývali okraj, jako by je vesničané nechtěli do svého jádra vpustit.

Jan, nejstarší syn rodiny s chalupou více k lesu, sedí na okně. Jaro mu přijde nepříjemně veselé. Přijde mu, že jaro na svou veselost nemá právo. Přijde mu, že lidé jsou hluční jak to jaro.

Růžena, nejstarší dcera domorodé rodiny s domem uprostřed vesnice, sedí na okně. Ruší ji vřískavost jara. Ruší ji ptáčci. Ruší ji klábosící ženské. Její přecitlivělost prozrazuje její původ. Původ, který není radno připomínat. Žije v iluzi, že všichni už zapomněli. Dvanáct let je přeci dlouhá doba. Alespoň ve městě.

Růžena přes svou všímavost netuší, že čas na vesnici plyne jinak než ve městě. Co dvanáct dní v metropoli, to dvanáct let na venkově. Tady se nezapomíná. Nejsou zde žádné události, které by překryly původ. Růženin původ všichni znají.

Růžena netuší nic o rozdílném plynutí času a nemá ráda své jméno. Zároveň je mu ale vděčná. Nemá ho ráda, protože jí přijde jako laciný převlek. Laciný převlek za vesničanku, kterou podle občanky je, ale v srdci nikdy nebude (s kartičkou, kterou tento rok obdržela, jí její jméno přijde ještě lacinější). Vděčná je ale svému jménu, protože je to převlek sice laciný, ale alespoň nějaký. Neví, co by dělala, kdyby její rodiče podlehli nové vlně západních jmen a ona se jmenovala jinak.

Jan sedící na okně podléhá obvyklé melancholii, která je typická pro sedmnáctileté mladíky. Vesnická děvčata mu přijdou stejně ukřičená, jak to jaro. Přijde mu, že by měl mít dívku, ale neví, kde by ji vzal. Přijde mu, že se bude muset vzdát. Mladé vesničanky toho vědí o světě příliš málo a mladé měšťačky zase příliš moc. Potřeboval by najít klenot. Výjimku.

Růžena by s nikým nešla. I přes kartičku, kterou čerstvě vlastní. S kartičkou už přeci může jít. Stejně nejde. Ví se to o ní a je proto žádoucím cílem. Místní chlapci vědí, že je to troufalost — nejít, i když může. Má přeci kartičku.

Růžena přes svou všímavost netuší, že je žádoucím cílem. Nikdy by ji nic takového nenapadlo. Myslí si, že je ukřičeným chlapcům z vesnice protivná stejně, jako jsou oni jí. Neví, že být někomu protivná a být zároveň žádoucím cílem se nevylučuje.

Růžena neví nic o tom, že je žádoucím cílem a nemá chuť zůstávat doma na oběd. Nechce, aby se na ni někdo díval. Mají doma kulatý stůl a všichni vidí na všechny. Přeje si, aby měli doma hranatý stůl. Nikdy to ale neřekne nahlas — všichni by se na ni dívali. Protože nechce zůstat přes oběd doma, vyskočí z okna a vydá se oklikou k lesu.

Jan je volán na oběd. Nemá nejmenší chuť slézt z okna a jít ke stolu. Proto sleze z okna a jde k lesu. Co nejdál od stolu a od oběda. Nemá na něj nejmenší chuť. Přijde mu hloupé, že se někdo teď může zabývat jídlem. Přijde mu, že nikdo nechápe jeho sedmnáctiletý smutek.

Růžena jde ke stejnému lesu jako Jan. Uvidí jeho postavu a přijde jí divné, že je mladík osamělý. Mladíci ve vesnici nechodí nikdy sami. Jsou buď v partě, nebo s dívkou, která poctivě naplňuje možnosti plastové kartičky. Nikdy neviděla žádného kluka z vesnice, že by šel sám.

Růžena přes svou všímavost netuší o existenci dvou městských rodin na kraji vesnice. Rodiče o nich doma nemluví a dráze, po které se pohybují drby, se Růžena vyhýbá. Proto neví o dvou rodinách chalupářů.

Růžena netuší, kdo je onen hoch a ráda by to zjistila. Pokud vskutku nemá poblíž partu, pokud se jen ochotná dívka s plastovou kartičkou nešla vyčurat do křoví a on na ochotnou dívku s plastovou kartičkou nečeká, pak je jistě zajímavá osoba a je hoden prozkoumání. Vydá se k němu a sleduje ho zpovzdálí. Nerada by tak vzácného tvora vyrušila.

Jan jde. Zprvu je ponořen do své sedmnáctileté melancholie tak, že si vůbec nevšimne své pronásledovatelky. Čichová složka jara mu není tak nepříjemná, jako složka zvuková. Má vůni jara raději, než plesnivé čpění chalupy mísící se s odérem pracího prášku. Jeho matka stále pere. I teď má její syn na sobě čerstvě vyprané manšestrové kalhoty a košili. Svým vzezřením nezapadá do teplákových řad, které představují praví vesničtí mladíci. Jan dostává chuť své oblečení ušpinit. Splynout s lesem a zahnat protivnou vůni pracího prášku, která se s ním vydala z chalupy, i když ji o to neprosil.

Růžena vidí, jak se postava před ní náhle zastavuje a stoupá si do louže. Louže jsou v tu dobu vzácné, jaro je nebývale suché. Pozoruje ho se zájmem. Vypadá, jako by si záměrně špinil kalhoty. Vypadá, že nemá dobrou náladu. Růžena to pozná. Je přeci všímavá. Teď vidí, jaké má oblečení. Hezké a slušné. Přijde jí, že znesvěcuje louži i svůj slušný oděv. Vždyť obojí je teď tak vzácné! Louže nejsou, protože neprší a slušně se na vesnici moc lidí neobléká.

Růžena neví, proč mladík ničí své oblečení a proč znesvěcuje louži. Vykročí k němu s úmyslem vzdát se nepozorovanosti.

Růžena neví a jde. Už je k Janovi docela blízko.

Jan slyší kroky a otočí se. Uvidí dívku a najednou se cítí zahanbeně. Stojí v louži, jako by mu nebylo sedmnáct, ale sedm. Neví, jak by jí vysvětlil, že se jen chtěl zbavit vůně pracího prášku. Pronásledovatelka je zřejmě mladší než on. Je si tím skoro jistý. Stydí se o to víc.

Růžena se přestává zlobit, že cizí mladík znesvěcuje vesnickou louži. Přijde jí to vlastně vtipné. Jeho matka ho zřejmě oblékla do čerstvě vypraného oblečení a on se jen snaží jeho vůně zbavit. Je si tím skoro jistá.

A zde se schéma mění. Růženy a Jana bude už všude vyváženě.

Jan vidí na dívčině tváři porozumění. Uleví se mu a již bez zahanbení vyleze z louže. Bez zaváhání vyrazí s dívkou k lesu. Neřeknou si ani slovo. Janovi přijde, že pronásledovatelka pochopila jeho touhu zbavit se vůně pracího prášku. Je si tím skoro jistý a jeho sedmnáctiletá melancholie ho pomalu opouští.

Už jsou v lese. Jdou dlouho a nemluví. Mají oba trochu hlad — vyhnuli se přeci rodinným obědům. Ani jeden z nich to ale neví. Růžena si přes svou všímavost nevšimne, že má hlad.

Po nějaké době Jan promluví. Na cosi se Růženy zeptá a ona odpoví. Rozhovor s ní je mu stejným potěšením, jako jejich společné mlčení. Má chuť ji dlouhé hodiny poslouchat. Růžena však moc mluvit nechce. Líbí se jí, když mluví Jan. Bojí se, že se zeptá na jméno. Nechce se mu ukazovat s tím laciným převlekem za vesničanku. Nechce, aby věděl, že se jmenuje Růžena.

Jan se dostane ke svému původu. Na vesnici o tom nerad mluvil (i když všichni ví, odkud jejich rodina každý víkend přijíždí, mají přeci auto a poznávací značku, která je tak sbližuje se sousedy), ale tady v lese mu přijde, že není na vesnici. Rozpovídá se o svém městě.

Růžena zpozorní. Nadšeně poslouchá.

Jan dívčino zbystření zpozoruje a roste v něm štěstí. Našel mezi vesničankami posluchačku. Klenot. Výjimku! Pokračuje ve vyprávění o svém městě.

Růžena má náhle touhu svěřit se se svým původem. S tak pečlivě utajovanou informací, o které přes svou všímavost netuší, že je všem známá. Až na Jana. Janovi tato informace o dívčině původu známá není. Rodiče o tom doma nemluví a Jan se dráze, po které se pohybují drby, vyhýbá.

Růžena se odhodlá a poví mu to. Spiklenecky šeptá: „Jsem ze stejného města, jako Ty… Když mi byly tři roky, přestěhovali jsme se sem. Na vesnici.“

Jan je zmaten. Myslel si, že našel mezi místními slečnami klenot. Dívku, která se narodila na venkově a přesto je taková. Mýlil se.

Růžena dál povídá, na co si vzpomene. Povídá o městě a touží, aby se na ni Jan podíval stejně, jako když spolu mlčeli. Jan je ale zmaten a dívá se jinak. Vyčítavě. Přijde mu, že mu neměla prozrazovat, kde se narodila. Přijde mu, že na něj opět přichází jeho sedmnáctiletá melancholie. Představa klenotu — dívky, která se narodila na vesnici, nebyla nikdy ve velkém městě a chová se přesto přesně takto, se mu pomalu rozplývá.

Napište odpověď