Tělocvičný spolek paní a dívek pražských aneb cvičení s Klemeňou

Uskupení sdružující ženy prostřednictvím tělovýchovné činnosti u nás v Česku vzniklo před sto padesáti jedna lety. Založení Tělocvičného spolku paní a dívek pražských bylo umožněno skrze Sokol, který v té době již šest let fungoval.

Časy pro zakládání podobných organizací se zdály příznivé — šedesátá léta devatenáctého století po uvolnění Bachova absolutismu byla plna touhy využít vzniklé svobody sdružování se. Vznik spolku, ve kterém by cvičily ženy byl také významným krokem k ženské emancipaci. Do veřejných prostor se dostávala secesní reklama a složka těla tehdy podřadnějšího pohlaví měla šanci se projevit. Kroky k ženské rovnoprávnosti se tak děly nejen skrze pokroky v lékařské vědě, ale i pomocí sportu a tělovýchovy.

Pro získání jisté vážnosti stálo v čele spolku několik významných žen. Sofie Podlipská, jakožto velitelka, formulovala smysl právě vznikajícího uskupení. Jejím hlavním mottem bylo v zdravém těle zdravý duch. Vývoj osobnosti se podle ní měl dít harmonicky, kritizovala nedostatek pohybu v zaběhlé výchově dívek. Podobné cíle měla také Klementina Hanušová, první cvičitelka Tělocvičného spolku paní a dívek pražských. Ta prosazovala zavedení dívčího tělocviku na obecných školách a napsala několik příruček, které se ještě dnes dají sehnat (např. Dětský tělocvik — návod, jak dítky útlého stáří cvičiti a pohybem zdravě zaměstnávati). Ve svých cvičebních sestavách pro dívky kladla důraz nejen na zdatnost, ale i na půvab.

Klementina Hanušová měla svou přezdívku. Jako dnes chodí ženy možná na cvičení s Barčou/Alenou/Jitkou, na konci předminulého století se chodilo cvičit pod vedením Klemeni. Dle slov Renaty Tyršové (manželky zakladatele Sokola) byla Klemeňa cvičitelkou přísnou a hledíc k řádnému vzdělání žen se snažila své svěřenkyně vzdělat i v teoretické rovině, což zahrnovalo např. přednášky z anatomie.

Ladným ovládnutím cviků a teoretickou průpravou však celé dílo nekončilo. Důležitým prvkem spolku byl úbor, znak jednoty. Zatímco dnes si na jógu/pilates/aerobic mladá žena oblékne tílko jakékoli barvy a nějaké pohodlné kalhoty, ošacení v Tělocvičném spolku paní a dívek pražských bylo jednotné. K společnému šlechtění těla pohybem se oblékaly červeně zdobené tmavošedé šaty, červené punčochy a červená šerpa.

Klemeňa Hanušová, první cvičitelka Spolku

Členky spolku svou činnost rozšiřovaly dál, vyučovaly na několika školách dívčí tělocvik. Světu se ukázaly poprvé na veřejném vystoupení v počátcích sedmdesátých let a jejich vystoupení dále pokračovala. Nejspíš největší událostí spolku byla účast na IV. všesokolském sletu, jenž se konal roku 1901. Necelých devět set žen v rámci Sletu předvedlo na Letenské pláni sestavu s kužely. Vystoupení bylo veřejností dobře přijato.

Přese všechny příznivce, kteří uskupení podporovali, to neměl spolek jednoduché. Veškeré příjmy šly na nájem tělocvičny, která byla sdílena se Sokolem. Ke konci devatenáctého století se tedy uvnitř organizace vedly spory, zdali se nezačlenit do nějakého jiného ženského odboru, kterých v té době bylo již více. V první vlně ještě obstál názor tehdejší starostky spolku a cvičenky zůstaly nezávislé. Avšak roku 1912 se pod vedením nové starostky spolek začlenil k ostatním ženským odborům Sokola. Také jméno bylo změněno. Z Tělocvičného spolku paní a dívek pražských se stal Ženský odbor Sokola pražského. Uskupení tak přišlo o výlučné postavení a stalo se součástí většího celku.

Dnešní doba podporující individualitu hromadným cvičením v jednotném úboru nepřeje, a co teprve taková emancipace žen, ta už také u nás dosáhla téměř vrcholu — ale nebylo by hezké mít opět nějaký svůj Tělocvičný spolek?

Napište odpověď