Vzkříšené plátno

Reportáž ze znovuotevření kina Ponrepa

Cestou z tramvajové zastávky se nám po těle začne rozlévat blažený pocit — jsme již blízko. V ulici Karolíny Světlé zahneme doprava a ulicí Bartolomějská se dostáváme k cíli. Stojíme před kinem a vidíme kolem sebe více lidí, než je zde obvyklé (v tomto biografu se promítají především filmy Národního filmového archivu, kterého je Ponrepo součástí, proto zde příliš nových filmů nezhlédnete a účast na promítání je většinou nízká). Stolky v kavárně, jež patří k Ponrepu, jsou všechny plné. Vchod blokují postavy lidí, které si před filmem skočily na cigaretu. Je úterý. Ponrepo se po dlouhé době otevřelo teprve včera, v pondělí osmého června.

Posunutý program, ale i symbolika

Obnovené promítání bylo zahájeno filmem Piknik (český protiválečný film z roku 1967). Proč zrovna tímto dílem? Byl to jen přesunutý program z jara, nebo byl do výběru zahajovacího filmu vložen i nějaký záměr? „Bylo to vlastně obojí. chtěli jsme uvést konkrétní cyklus, který jsme dělali dohromady s Činoherním klubem a nestihli jsme ho vůbec v ten moment, kdy jsme chtěli. Měl původně trvat od dubna do června, tak jsme se nakonec rozhodli ho uvést alespoň v červnu. Takže se to celé scvrklo, ale jednotlivé projekty zůstaly. My jsme původně chtěli začínat tím Piknikem, protože to je první představení Činoherního klubu (Piknik byla původně divadelní hra a inscenace režiséra a dramaturga Činoherního klubu Ladislava Smočka — pozn. red.), ale zároveň jsme se na Piknik po celou dobu karantény dost těšili a postavy ve filmu se ocitají ve frustraci a tísni, což může přeneseně evokovat atmosféru karantény, kdy lidi byli zavření. Takže taky trochu inside joke, ale zároveň to vycházelo z původní koncepce,“ odpovídá nám David Havas, vedoucí kina. Sedíme v sále, zanořeni v červených sedačkách a v roušce, která se v prostoru sálu stále ještě nesmí odkládat.

Co dělali zaměstnanci Ponrepa po celou dobu přerušeného promítání? „Od začátku jsme se snažili být připravení na to, že se nějak změní nařízení, ale věděli jsme, že to asi bude trvat dlouho. Nejsme klasické kino reprízového typu, ale máme retrospektivy. Tak když přišlo oznámení, že se uzavírají akce, my, podobně jako třeba muzea a galerie jsme měli připravené retrospektivy k promítání na navázání ve chvíli, kdy už to bude možné. Do té doby jsme řešili, jak se zaměstnat, a protože spadáme pod Národní filmový archiv, tak jsme se centralizovaně snažili řídit, co budou zaměstnanci dělat a zároveň jim poskytnout dobré podmínky k práci — podporu po všech stránkách, abychom například nemuseli snižovat platy. Založili jsme Google disk s dovzdělávacími materiály ohledně technických, dramaturgických a kurátorských přístupů, abychom temto čas využili na to, co v normálním provozu nestíháme. Také jsme připravili další retrospektivy na příští rok, kdy snad už bude všechno v pořádku, dělali jsme údržbu v kině a tak…“

Žízeň po kinosálu

Jak už bylo řečeno, v prostorách jinak většinou neplného kinečka se nalézá nebývalé množství lidí. Počítáme diváky v kinosále a docházíme k úctyhodnému číslu — 84 lidí a jeden pes. Při zimních návštěvách Ponrepa jsme nikdy nenapočítali víc než polovinu tohoto čísla. I odpovědi několika návštěvníků nám dokazují, že lidé jsou kulturně vyprahlí.

Je to moje druhá návštěva tohoto kina od jeho otevření. Sice je to bez potěšení navíc, jako třeba alkohol v sále (při promítání se  bežně mohou do hlediště nosit nápoje, teď je to kvůli povinnosti nošení roušky zakázané — pozn. red.), ale samozřejmě je to lepší než jiné alternativy pro sledování kinematografie.“

Chybělo mi to, všechna kina mi chyběla.“

Lidé vypadají spokojeně. Je osm hodin a třicet minut a právě začíná druhé promítání od znovuotevření kina Ponrepo.