Vnitřní úsměv

Bylo horko, u okýnka nebylo místo a lidé zabalení v rouškách nebyli dost zajímavým cílem pro
pozorování. Po delší fyzické námaze jsem stěží odolávala spánku, rouškou přidušená z nedostatku
kyslíku. Měl ještě přijít průvodčí a pro uzavřené pokladny jsem neměla lístek. Aby mě snad nemusel
budit, nenápadně jsem si začala roušku stahovat pod nos, jen abych dovolila šedé kůře mozkové se
trochu nadechnout, ale v tom mě zpozoroval starší pán, plně orouškován, a změřil mě svým přísným
pohledem. Jasně mi to dal najevo, tak tiše a přesto jako kdyby řval: „Ne!“ Rychle jsem si roušku
natáhla zpět. Z batohu jsem si vytáhla Respekt s titulní stránkou Jak dlouho ještě?, abych mu dala
najevo, že už nechci. Už se nechci dále dusit. Otevřela jsem ho pěkně před sebe, tak abych za něj
klidně skryla svůj „nahatý nos“. Po chvíli jsem opatrně vykoukla zpoza svého štítu. Pohled onoho
staršího pána mě stále probodával. Jeho neoblomné oči ani na chvíli nepolevily při ve svém vytrvalém
nesouhlasu. Jako by i přes potištěné stránky odhalil můj tichý protest.

Chtěla jsem jet vlakem, kde si lidé budou povídat, pozdraví se, vymění si vřelé pohledy, nebo se
alespoň usmějí. Potřebovala jsem to po tolika týdnech odloučení. Ale svět jako by se uzavřel. Lidé byli
ještě nečitelnější než kdy dříve.

Zaskočilo mě to. Zaskočilo mě, jak neosobně cesta probíhala. Všichni jsme seděli na svém místečku a každý sám spřádal svůj vlastní příběh – ať byly jakkoli zajímavé a dobrodružné, neznala jsem je.
Neměla jsem na to právo. Ale kam jsem se pro ně měla vydat, když tam mi je nechtěli dát?

Bylo horko, u okýnka nebylo místo a já jsem stejně jako všichni ostatní tiše seděla v modrém sedadle
rychlíku 924 Krakonoš. Byla jsem zticha, ale v srdci jsem se smála, s nadějí, že to někdo pozná a také
se tak usměje, snad proto, že vnitřní úsměv nemá šanci žádná rouška skrýt.

Napište odpověď