O Otovi

Za devatero střechami a devatero okapy, a nebo možná trošku blíž, přesně zhruba někde na náplavce, je jedno malé království. Je to moje hospůdka. Tedy ne moje, naše. Ale bude moje, to mám slíbené. Jen co přestanu být mladá. U Tří kapek se to u nás jmenuje.

Naší hospůdce vládne paní hospodská a trošku já. Žádného hospodského k tomu není třeba, mužských je v hospůdce přece pořád dost. Paní hospodská má sekáček na maso, já paličku, takže každý problém vždycky nějak urovnáme. A – ani jedna vdaná, ani jedna počestná – dobře si rozumíme.

Našimi poddanými jsou všichni zdejší hosté. Oni by to o sobě nikdy neřekli, to je ovšem mužská hrdost. Pánové vědí, že náš zákazník náš pán tady neplatí. Ale nikdo to nemusí říkat nahlas. Vždyť my máme naše poddané rády. Obzvláště ty, co k nám zavítají častěji.

Naše hospůdka má celkem slušnou tlupu stálých poddaných – hostí. A je to tlupa velmi pestrá. Mě i paní hospodské se jen tak neomrzí.

Jedním z nejstálejších poddaných je mrzoutský Miloš Vacek. On je tím, kdo si povětšinou nedá nic k pití, zato do sebe cpe jednu svíčkovou za druhou, nemá li hlad, zažádá o smažený hermelín. Má tlustý, kulatý břuch a moc pěkný kroucený knírek. Je li ve zvlášť dobré náladě, nechá trošku jídla na talíři, a než já ten talíř odnesu, nabodne připravené sousto na vidličku a s nejjemnější ladností, jaké je schopen a jaké jsem podle něj ten den hodna, mi vloží sousto do úst.

Vedle něj téměř denně sedává upjatý, avšak výřečný Míťa Rosovský. S elegancí a důstojností do sebe klopí jeden půllitr za druhým, zajídá to utopenci a nemá rád, když se mu říká Míťo. Pracuje v obuvnictví, nosí krásné kožené boty a jsem li na něj hodná, nosí boty mně.

Mnohdy nás, předhánějíce se v chladných zdvořilostech, navštěvují i Martin a Jeník Holečků, bratři. Bývalí strážníci. Ač jeden malý, druhý veliký, oba úplně stejní, se suchým, loupajícím se nosem.

Anebo taky přichází hrbatý Čeněk Vořech, sveřepý rozšafný človíček, libující si v nakládaných okurkách. Nesmíte mu jich donést jen pár na talíři, to byste ho nazlobili a to by vám pak říkal sakrblé ženská, nýbrž donést mu musíte celou sklenici, plnou, domácí. A on ty své okurčičky šťastně loví křivými prsty až ze dna a nakonec vypije všechen lák, jen to žbluňkne.

Tenkrát, tenkrát když vyprávěli, to si začal, no, snad ten Jeník Holečků. Naklonil k Rosovskému svůj suchý nos a pravil Míťo. Jelikož tolik toho řekne jen málokdy, strhl na sebe rázem všechnu pozornost. Pak se naklonil i Martin a dodal právě to podstatné. Možná si tedy začal on. Ty jsi prý viděl toho pobudu Otu.

Když jsem to slyšela, tiše jsem se přiblížila s dalším půllitrem pro Míťu a usadila se na Čeňkův klín, neboť tomu jsem naposledy seděla na klíně v úterý minulého týdne a to už bych ho mohla rozladit. Míťa si ostražitě změřil ty suché policejní nosy a vzdálil se od nich o celých dvacet centimetrů, než promluvil. Není to pobuda a neviděl jsem ho. Jelikož jsem nepřišla proto, abych poslouchala spory, nýbrž abych poslouchala příběh, nechala jsem je chvíli samotné a vyrazila pro paličku a škvarky, jediné jídlo, jímž nepohrdá žádný z nich. Jen co mě uviděli, že se vracím, zklidnili se a Čeněk spustil.

Občan Ota, příjmením Žilec, viďte pánové (a dámo)… Povoláním promítač, v dobrém kině, avšak v pochybné čtvrti. Občan řádný, spořádaný, svobodný, jak to už u takových občanů bývá. Žijící v bytečku snad někde poblíž. Občan, o kterém ovšem jdou všelijaké pověsti.

Rázem, možná byste si toho ani nevšimli, převzal slovo Miloš. A vyprávěl dál. Přesunula jsem se z Čeňkova klína k němu a začala mu pročesávat knír a leštit plešku. Jednou, kdo ví proč, neboť to podle mě spořádaní občané nedělají, zůstal ve své promítací místnůstce ještě dlouho po půlnoci. Dole v sále už dávno zhasl všechna světla, on je šetřivý, to zas musím uznat, ale u sebe nahoře stále cosi kutil. A možná by ani do svítání nedošel domů, však si to mohl dovolit, žádná by ho kvůli tomu nehnala, nečekala li ho milenka. Kdyby se však nestalo to, o čem se teď všude vypráví.

Pánové jsou šibalové, rádi mě napínají a já vždycky moc dobře vím, že mi nakonec nic chytrého nepoví, přesto tu hru s nimi hraju. Jsou totiž takoví roztomilí, když si myslí, jak mě převezou a vystraší. A je dobré jim příliš nedávat najevo, že nad nimi mám navrch klidně i bez paličky.

Do promítárny, pokračoval, kupodivu, ve vyprávění Jeník, k němu prý vkročila jakási chlípná, nesporně krásná žena. Snad prostitutka z posledního filmového trháku, nevím, zda je normální, že za promítači takové ženy chodí, a pravila, že se s ním půjde koupat.

Jeník prostitutky odsuzuje. S bratrem jsou naši věrní, přesto ho za pokrytce nepovažuji. Prostituci já rozhodně nepodporuji. Vložila jsem Jeníkovi do úst škvarek, otřela mu ústa ubrouskem a odebrala se Míťovi, dalšímu vyprávějícímu, zavázat tkaničku.

Koupat se, to je pro Otu něco neskutečně intimního. On se koupe často, což je taky důvod, proč ho téměř nikdo nikdy neviděl. Ač ho k něčemu tak intimnímu zvala beze sporu krásná žena, odolal, jak se na spořádaného muže patří. A to je svobodný!

Míťu byste možná taktéž chtěli nazvat pokrytcem, ovšem boty, ty má parádní, to musíte uznat. A ty tkaničky! Jelikož potom se Čeněk nadechoval, rychle jsem se znovu usadila na jeho měkký klín, potažený vkusnými manšestrovými kalhotami.

Odolal. Pak přišla druhá, ještě krásnější, protože to byla profesionální plavkyně, slečna z nového dokumentu. V tom máme s panem Žilcem podobný vkus. I ta, světedivse, chtěla s ním plavat. Plavkyněmi pan Žilec rozhodně nepohrdá, avšak své intimno si chrání. I nechal ji po všech čertech jít.

Čeňkovi viditelně oschly rty. Potřela jsem mu je opatrně troškou láku.

Blbec. Miloš se vyjádřil stručně, což mi za další leštění plešky nestálo. Míťa, neboť se rychle připozdívalo, zjevně rozhodl, že příběh je třeba dokončit. Byla to škoda, ale jsem zatím mladá, tak ctím právo půlnoci, které si paní hospodská drží. Pánové vědí, že ho ctím. Kdyby měli čas, tak by si netroufli to ukončit, dokud bych nebyla dostatečně spokojená. Nevýrazně by mě bavili, dokud bych se nezatvářila potěšeně a nedala jim každému po škvarku přímo z úst do úst. Jenže takovou poctu si zaslouží jen některé příběhy. Ty, které mám čas pořádně poslouchat. Tehdy si museli pánové dojíst škvarky bez mých slin. Čas docházel a Míťa rychle povídal. Namočila jsem špičky svých copů do piva a pustila se do důkladného pucování jeho obuvi.

Jenže přišla i žena třetí, asi z pohádky, celá zelená. Světedivse, chtěla se s panem Žilcem koupat, světedivse, pan Žilec váhal, odolal a šel domů. A od té doby se po náplavkách, dobrých kinech a pochybných čtvrtích povídá, že komu se povede s Otou, s panem Žilcem, vykoupat, u toho Ota, pan Žilec, dokonce i přespí. Zatím se to nikomu nepodařilo. Prý by možná stačilo ho jen v té vodě vidět, jenže jeho tak nikdo nikdy neviděl. A tak ani nikdo neví, jaké to je, Otu, pana Žilce, doma pohostit.

Tím tehdejší večer skončil. Uklidila jsem tudíž se stolu, Čeňkovi slavnostně udeřila do prázdné sklenice, od Miloše si vzala drobné soustíčko, bratrům Holečkům na rozloučenou podrbala suché nosy a Míťu nechala vysát zbytek piva z copu. Neloučila jsem se dlouze, věděla jsem, že je všechny brzy uvidím. Naposledy jsem se rozhlédla, zda je už vše v pořádku a urychleně opustila své království, naši hospůdku. V tuhle hodinu zůstávají výhradně ti nejvěrnější poddaní a paní hospodská říká, že to tu mladé pěkné děvče nemůže potřebovat. Asi má pravdu.

S rozpustilým úsměvem jsem vyšla ven, kde se všechno mračilo. Zábradlí byla studená a do vody cosi velkého žbluňklo. A z hospůdky se ještě linul tichý zpěv věrných.

Až někdy uvidíš Otu Žilce,

jak skáče navečer do Vltavy,

tak potom zajisté v malé chvilce,

Ota se u tebe doma staví.

Z okapů hbitě chlístala voda a já se těšila do hajan.