Výzkum skleníkových plynů začal v 19. století

Zvýšené hladiny skleníkových plynů v naší atmosféře. Všudypřítomné téma které v médiích nemizí. Možná vás ale překvapí, že výzkum probíhal již v 19. století. V lednu roku 1859 začal experiment s plyny silně absorbujícími infračervené záření. Na poznatky z něj navázalo pravidlo o odhadu množství oxidu uhličitého v zemské atmosféře, načež vznikla křivka s naměřenými hodnotami, které potvrzují fenomén globálního oteplování.

John Tyndall byl nejen vášnivým vědcem, ale také horolezcem. Rád spojoval příjemné s užitečným, a tak ho bádaní (doslova) na ledovcích přivedla k přemítání o práci Fouriera a zahřívání planety díky slunečnímu záření. Joseph Fourier totiž díky svým výpočtům věděl, že naši planetu musí ohřívat ještě něco jiného, protože kdyby se tak dělo jenom díky slunečnímu světlu, Země by byla chladnější než je. Fourier zkoumal různé zdroje dodatečného tepla a tak se začal domnívat, že atmosféra Země by mohla být jakousi izolací pro naši planetu.

Tyndallovi to nasadilo brouka do hlavy. V lednu roku 1859 díky svému měřícímu zařízení jako první správně změřil schopnost plynů a aerosolů absorbovat sálavé teplo. Z jeho měření nejvíce tepla ve formě infračerveného záření absorbovala vodní pára (díky tomu je hlavním plynem, který reguluje teplotu vzduchu), oxid uhličitý a některé další dnes označované jako skleníkové plyny.

Ze svého zkoumání a předchozích poznatků se domníval, že když je teplo absorbováno planetou, jsou jeho kvality tak pozměněny, že nemůže odejít tak, jako přišlo, Zemská atmosféra tedy energii vpustí dovnitř, ale kontroluje její odchod, nechce ji pustit zpět do vesmíru a vzniká tendence hromadit teplo na povrchu planety. Toto řekl Tyndall před Královskou společností, když prezentoval výsledky svého bádání.

Na Tyndallovo bádání navázal Savante Arrhenius. Arrhenius stavil dále na základech Fouriera a Claudeho Pouilleta (tento pán opravil Fourierovu teorii o skleníkovém efektu a napsal k ní první matematickou formulaci, domníval se, že vodní pára a oxid uhličitý zachycují energii infračerveného záření a tím pádem ohřívají Zemi), Arrhenius se snažil spočítat, kolik zachycuje vodní pára a oxid uhličitý energie z infračerveného záření v Zemské atmosféře. Nakonec sestavil tvz. Arrheniovo pravidlo/zákon.

Tímto jsme si prošli důležité poznatky o skleníkovém efektu z 19. Století, a dále se přesouváme časoprostorem do 20. století na Havaj konkrétně do Loa Observatory za Keelingovou křivkou.

„Keelengova křivka je jednou z nejdůležitějších vědeckých prací 20. Století“ říká Dr. Naomi Orestes, profesor Historie vědy z harvardské univerzity. V roce 1958 proběhlo první měření na Havaji, na které dohlížel něj Charles David Keeling. Účelem bylo zjistit aktuální množství oxidu uhličitého v atmosféře Země. Sám na měření dohlížel až do okamžiku své smrti v roce 2005. Nyní v jeho šlépějích pokračuje jeho syn Ralph Keeling a měření stále probíhá dál.

Tato křivka je prvním naměřeným důkazem toho, že koncentrace oxidu uhličitého rapidně stoupá v porovnání s hodnotami předchozími. Díky tomu, že právě oxid uhličitý dokáže „pohltit“ a hned poté vydat velké množství infračerveného záření, dochází ke zrychlování globálního oteplování. Když se podíváte na graf výše, stoupající křivka, která odráží naměřené hodnoty oxidu uhličitého, nám ukazuje, že jeho množství přesáhlo 13. května 2013 hodnotu 400 ppm („parts per milion“ – díly na milion). Tuto hodnotu naposledy Země dosáhla v období Pliocénu (5,33 mil. – 2,58 milionu let zpět) a díky ní se na naší planetě děly četné změny v rámci fauny, flóry, teploty atp.

Je samozřejmě důležité si uvědomit, že bez skleníkového efektu a oteplování naší Země by pravděpodobně nevznikl život (alespoň ne v dnešní podobě), protože by byla příliš chladná. Data za posledních 800 000 let, která máme dostupná z ledovců, nám ale říkají, že hodnoty oxidu uhličitého se pohybovaly od 180 ppm do 270 ppm před průmyslovou revolucí. Paleoklimatologové (zkoumají proměny klimatu na Zemi na základě nepřímých dat, např. vzorky z ledovců atp.) považují změny koncentrace oxidu uhličitého za základní faktor ovlivňující změny v klimatu v tomto časovém úseku. Je tedy otázka, co nám budoucnost se zvyšováním koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře přinese.

Rate this post

Napište odpověď