Trnitá cesta k ženské rovnoprávnosti

Žena v džínech a kostkované košili dobíhá tramvaj. Nestihne to, tramvaj jí dveře zavře přímo před nosem, a tak neslyšně kleje a přitom kontroluje čas na svém telefonu. Nestihá být v práci včas. Vidět tuto scénu je tak běžné jako si po ránu uvařit čaj. Když se ale člověk vrátí v čase, tak si s údivem uvědomí, že to tak vždy nebylo. Už dlouho si napříč historií můžeme uvařit čaj, ale sledovat rozčílenou ženu nestíhající být včas v práci ne. Od žen dříve společnost spíše očekávala, že se budou starat o děti a domácnost. Cesta k rovnoprávnosti mužů a žen byla a stále je velice spletitá. Spoustu problémů se již povedlo vyřešit, protože jsme, ženy i muži, našli společnou řeč, spojili se a začali proti zažitým dogmatům bojovat. Tyto „boje“ nám přinesly tvz. první a druhou vlnu feminismu. Za rovnoprávnost žen se však usilovalo i mimo tyto vlny.

První vlna feminismu

V poslední třetině 18. století proběhly dvě významné revoluce: Americká revoluce (1775–1783) a Velká francouzská revoluce (1789–1799). Díky nim byla uznána občanská práva všem lidem. Těmi byli ve skutečnosti myšleni pouze muži. V tomto období se též objevují lidé zasazující se za práva žen. Jedním z nich je Mary Wollstonecraftová, která založila v Anglii školu pro dívky a napsala mnoho prací na téma vzdělávání žen. Jejím nejslavnějším dílem se stala Obhajoba ženských práv, kterou napsala v roce 1790. V tomto díle rozebírá život žen ve společnosti mužů. Další významnou osobou v Británii byl John Stuart Mill, který hájil v parlamentu zájmy žen a bojoval za jejich volební práva.

Ve Francii se významnou ženou své doby stala Olympie de Gougesová, která v roce 1791 napsala Prohlášení práv žen a občanek jako reakci na Deklaraci práv člověka a občana, která za občana považuje pouze muže a tak jen jemu přisuzuje práva. Též zakládala první ženské politické spolky ve Francii. V roce 1793 byla ovšem popravena kvůli obvinění z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví. To protože politická angažovanost žen byla více méně považována za zhoubnou pro „dobré mravy“ moderní společnosti. Následně byla ženám zakázána účast na jakémkoli politickém hnutí a na ulici se nesměly shromáždit ve větších skupinách než po pěti, pod hrozbou rozehnání vojskem.

Na začátku 19. století dokonce vznikly zákoníky, které dopomohly ještě více tomu, aby byly ženy podřízené mužům. Ženy například nesměly vlastnit majetek a na úřadech byly zastupovány vždy svým otcem či mužem. To ovšem vyvolalo u žen vlnu nevole, kterou začaly veřejně dávat najevo. Začaly se dožadovat volebního práva a též práva na vzdělání a vlastnění majetku. V Anglii a Americe se těmto ženám říkalo „sufražetky“, což je odvozeno od anglického slova „suffrage“, které v překladu znamená volební právo. V Čechách se těmto ženám říkalo „modré punčochy“. Těmto ženám prosazujícím svá práva se ovšem jejich okolí vysmívalo a jejich snahu nebralo vážně. U nás se za ženská práva prosazovaly spisovatelky jako Božena Němcová, či Eliška Krásnohorská. V roce 1920 Ústava Československé republiky stanovila, že nebudou uznávány žádné výsady pro muže ani pro ženy. První vlna feminismu skončila ve třicátých letech 20. století poté, co ženám jejich práva byla uznána.

Druhá vlna feminismu

Druhá vlna feminismu se zvedá po druhé světové válce převážně v USA a to po vydání knihy Feminine Mystique od Betty Friedan v roce 1963. Ženy po 2. světové válce podle ní neznají vlastní identitu, nemají vlastní názory, potřeby a sociální status. Mladé dívky jsou v této době vychovávány podle ideálu předměstské hospodyňky. Ženy si uvědomí, že nejde pouze o problém žen, ale o problém celé společnosti. Sama společnost je totiž vyloučila z veřejného života a přisoudila jim místo v domácnosti. „Osobní je politické.“ Toto tvrzení se stalo heslem druhé vlny feminismu. Druhá vlna v USA a ve spoustě západoevropských zemí končí v osmdesátých letech 20. století. V Čechách se objevila její slabší verze až po revoluci v roce 1989.

V dnešní době se stále řeší problémy jako nižší platové ohodnocení žen vůči mužům na stejných pracovních pozicích či vnímání žen jako pouhého sexuálního objektu. V některých zemích se ženám dodnes nepovedlo prosadit svá práva. Jsou to většinou země v diktatuře, kde si ženy nemohou vybírat, koho si vezmou ani kde budou pracovat. V těchto zemích je poté velice těžké prosadit si svá práva. Stále je tedy za co bojovat.

Rate this post

Napište odpověď