Třísky

Přemýšlela jsem, jaký život má asi tříska. Jestli nám do těla leze dobrovolně nebo jí k tomu nutíme. K závěru jsem samozřejmě nedošla. Vlastně by bylo divné, kdyby ano. Nikdy závěry nedělám, možná proto, že v nich ani nevidím smysl. Stejně pak vymyslím něco, co by se mi jako závěr líbilo víc, takže nač je dělat. Ale zpátky k TŘÍSKÁM. Ony do nás vlezou a my je pak vyndáme, co ale dělají potom? Většinou je někam zahodíme. Jdou pak dál? Nebo umřou na místě jako včely? A když je vyhodíme do koše, utečou ven nebo dojedou až na skládku, kde pak nakonec stejně shnijí? Já umřu na přespřílišné množství otázek. Třeba by to byla dobrá smrt. Třeba by to ani nebolelo, mohlo by to ale také být přespříliš nepříjemné. Myslím, že to tak mají i třísky. Umřou hned, jakmile je z těla odstraníme. Lituji je, protože jejich život je dost krátký. Možná má své výhody mít tak krátký život. Třeba je to motivuje užít si ho tak, jak má být užitý. Prostě se nestresují. Proč taky, když je pro ně všechno abnormálně krátké? Stejně mi to stále vrtá v hlavě. Však ony nic nestihnou. Ale je krásné, že žijí všechny spolu pohromadě. Jsou umělkyněmi, dohromady zvládnou vytvořit celý strom, dokonce mu i vdechnou život. Jsou tak speciální a mají tak krátký život. Ne, teď už jich nelituji, teď si jich vážím mnohem více. Jsou pro mě vlastně geniální. Rozhodně ten život nemají krátký všechny. Ty nejsilnější zvládnou přežít klidně i tisíce let. To uvědomění je neuvěřitelné, vážně. Jsem z toho teď vykolejená. Neříkám, že je tahle moje myšlenka pravdivá, určitě bych mohla vymyslet spousty dalších osudů, které by mohly potkat třísky. Ale pro dnešek se spokojím s tímto. Pro dnešek necháme třísky zazářit ve světle. Jsou to takové malé královny a já si jich opravdu vážím.

Mimochodem, na začátku jsem udělala závěr, i když jsem tvrdila, že je nedělám. Takže ha, nachytala jsem se.

Rate this post

Napište odpověď