„To, že je člověk zticha, neznamená, že nepřispívá společnosti, ba naopak!“

Moci cestovat, tvořit, vystupovat a objevovat. Skoro vše zmíněné nám momentální stav neumožňuje, ale naštěstí to lze alespoň zčásti nahradit virtuálním rozhovorem s mladou ženou, která měla možnost studovat tanec v izraelské komunitní vesničce Kibbutz a potkávat se s tanečníky z celého světa. O tom, co se tam dělo, jací jsou Izraelci, jak se Daniely dotkla pandemie koronaviru, o čerpání inspirace pro choreografie a také, zda nasbírala pouze taneční zkušenosti, nebo i jiné, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru, který jsme společně s Danielou Kolkovou připravily.

Danielko, Ty pocházíš z Prachatic. Vyvracela bys stereotyp o tom, že lidé z malých měst se do světa lehce nedostanou, nebo necháváš na ostatních, ať si věří, čemu chtějí?

Ten stereotyp znám, ale osobně jsem se s ním nikdy nepotkala. Myslím, že pokud chce člověk něco udělat, vycestovat, nebo vidět svět a něco pro to udělá, je schopen si to přání splnit, ať už je z malého města, nebo z velkého. Je pravda, že k tomu je potřeba podpora rodiny, a když jsem si v 11 letech řekla, že půjdu z malého města do Prahy, tak mě rodiče podpořili a vyšli vstříc, přestože jim to okolí moc nedoporučovalo. Za to jsem moc vděčná. Ale ten stereotyp nevyvracím, myslím, že je to hodně individuální. 

Každopádně jsi teda přijela do Prahy a tady jsi začala studovat taneční konzervatoř. Dokážu si představit, že to je neskutečný dril. Můžeš říct, co Ti konzervatoř dala a zároveň co Ti vzala?

Dala mi spoustu věcí. Pro někoho, koho hodně baví tancovat, bylo úžasné se najednou objevit v prostředí s lidmi, kteří mají úplně stejné zájmy, a bylo fajn si o tom povídat. Myslím, že mám ze školy krásná přátelství, která doufám zůstanou. Také mě to naučilo se zorientovat v tom, co dělám. Přece jenom když tam člověk nastoupí s přáním tancovat, tak si úplně nedokáže představit, co to obnáší, a v tomto škola poskytne dost příležitostí pro seznámení se s tím příjemným i negativním. Řekla bych ale, že je velká škoda, že tam už není prostor pro vlastní rozvoj – učí se klasický tanec, moderní tanec, ale už tam není prostor pro improvizaci, pro práci sám se sebou, takže vlastně člověk vyjde a úplně přesně neví, co chce dělat s tím, co se tam naučil. 

A nyní k té Izraeli – Kibbutz Contemporary Dance Company je tedy mezinárodní taneční vesnice v Izraeli. Ty sis vybrala desetiměsíční program a tento čas jsi strávila s dalšími 37 tanečníky z celého světa. Jak to celé začalo a co jste tam celou dobu vlastně dělali?

Dozvěděla jsem se o tom programua strašně se mi líbil, tak jsem jela na konkurz do Berlína. Ze začátku jsem vůbec nepočítala s tím, že by to mohlo vyjít, ale povedlo se. S přípravou k odjezdu mi pomohla spousta lidí, takže si myslím, že vždycky záleží na tom okolí. Na začátku září 2018 jsem odjela. Tancovali jsme víceméně od osmi hodin do tří, do čtyř – tu dobu byl daný program. Měli jsme technické hodiny i repertoár a potom jsme dostali příležitost si zkusit první pokusy o nějakou choreografickou činnost s tím, že jsme měli k dispozici tanečníky toho souboru jako konzultanty. Takže jsme po skončení pevného rozvrhu tvořili vlastní choreografie, nebo jsme tancovali v choreografiích, které stavěli ti naši kamarádi.

Takže jestli tomu dobře rozumím, Ty jsi jela do izraelského souboru, který už existuje, a vy, nově příchozí, jste se učili od jeho členů?

Ano, my jsme nebyli součástí souboru, ale měli jsme možnost se od něj učit.

A kolik bylo členů toho samotného souboru?

Takových čtrnáct lidí. Samozřejmě se ale střídali a měli jsme workshopy, takže jsme se potkávali i s dalšími tanečníky z Izraele.

Na internetu jsem s Tebou viděla video, kde jsi říkala, že součástí cesty bude i dobrovolnická činnost. Mohla bys popsat, v čem spočívala?

Jak jsem říkala, tak ten soubor je v Kibuttzu, což je vesnička a funguje hodně komunitně, takže jsme pomáhali té komunitě. Dělali jsme představení pro děti, trávili jsme čas například s dětmi v mateřské školce, kde jsme s nimi tancovali, navštívili jsme domovy pro seniory, kde jsme tančili a pomáhali jsme i jinak – třeba jsme natírali nemocnici a tak různě. Měli jsme možnost okusit, jak to funguje v komunitním žití.

Mohla bys ještě říct, čím Tě Izrael zaujala nebo co bys řekla někomu jinému jako svůj silný zážitek nebo celkový dojem.

Mě hodně překvapila otevřenost lidí. Nemají problém během chvilky sklouznout k opravdovým upřímným rozhovorům, kdy se s tím člověkem poznáváš a vůbec se toho nebojí. Přijde mi, že jsou emocionálně mnohem dostupnější, což pro mě byl trochu nezvyk.

Byli tam mladí z celého světa, tak by mě zajímalo, jak vypadal takový ten klasický páteční izraelský večer.

Musím říct, že byl rozhodně hlasitej (smích). Když se sejde 38 tanečníků a tráví spolu čas, tak to může být hodně nahlas. Bylo zajímavé pozorovat různé kultury a to, jak se spolu mísí, bylo to moc milé. Tam si člověk uvědomí, že opravdu nezáleží na tom, odkud jsme, ale že jsme si rozuměli jako lidé všichni spolu a byla to velká sranda.

A jak říkáš, že každý byl jiný, pozorovala jsi rozdílný temperament svých kolegů i v tanci? A je něco, co jste měli naopak všichni společného?

Já mám pocit, že jsem se tam poprvé setkala s tím, že jsme všichni táhli za jeden provaz. Na konzervatoři se trošku podporuje soutěžení a lidi se zaměřují spíš na svou osobu, ale tam jsme si všichni přáli, aby se nám to závěrečné představení povedlo a užili jsme si to spolu, takže bylo moc příjemné cítit nějaký kolektivní cíl a něco, kam jsme všichni směřovali. To pro nás bylo společné a velmi nám to pomohlo. A jestli myslíš temperament jako kulturní rozdíly, tak to si nejsem úplně jistá, protože tím, že každý je úplně jiný, tak i úplně jinak tančí. Mám pocit, že se odkrývá spíš jeho osobnost než temperament v tom tanci.

Tak teď z trošku jiného soudku. Ty také učíš děti a díky tomu jsi takovým jejich průvodcem pohybu. Zajímalo by mě, jak pracuješ s dětským intuitivním pohybem, který je čistý a bez vnějších nánosů.

To záleží hodně na tom, jaká skupina dětí se sejde. Je důležité vědět, jestli tam jsou děti, které jsou více kreativně zaměřené, a pokud ano, tak je to ohromná radost, protože ty děti jsou tak krásně upřímné, že vznikají moc krásné věci už jenom tím, že hrajeme hry, nebo si tvoříme vlastní příšerky – v té chvíli vlastně jenom improvizujeme a já je nějakou vedenou improvizací nabádám, s čím by si mohly zkusit hrát. Je krásné pozorovat, že jsou v tom ty děti svobodné, a myslím si, že těmito hrami se to v nich podporuje.

Kde čerpáš inspiraci na choreografie, které děláš? 

Tak různě. Někdy mě napadne jeden pohyb a něco to ve mě evokuje, třeba ze života nebo z knížky, kterou jsem četla, nebo slyším hudbu a najednou mě něco napadne. Ale když tvořím choreografie pro děti, tak si vždycky připravím pár návrhů a pak to s dětmi konzultujeme. Na tom, že tvoříme společně, je nejdůležitější, aby ty děti měly pocit, že to je taky jejich. Kolikrát mě k tomu samy ty děti inspirují.

Minulý rok jsi podepsala petici, jejímž předmětem bylo zajištění příznivých podmínek pro tzv. živé umělce. Z toho pro mě vyplývá, že je pto Tebe důležitá opravdovost a kontakt. Jak takové prostředí vytvořit?

(smích) Poměrně složitá otázka. Když to vezmu tak trochu obecně, tak ono to prostředí živých umělců tady je, akorát mám pocit, že se trošku odsouvá na druhou kolej, což je velká škoda, protože v době digitalizace to umění potřebujeme víc než kdy jindy a potřebujeme mít momenty, kdy sdílíme s ostatními lidmi. Divadlo je výborný nástroj pro to, jak lidi spojovat a jak komunikovat bez digitálních přístrojů. Myslím, že by stačilo, aby si to lidi uvědomovali a vědomě z toho vystupovali. Stačilo by mít takový přístup, že půjdu do divadla pro ten zážitek a uvědomím si, že to potřebuji. Jinými slovy, že to není rozmazlenost společnosti, ale nutnost a řekla bych, že v momentě, kdy se tohle stane, tak bude vznikat daleko otevřenější a příjemnější prostředí. 

Dotýká se Tě negativně nynější situace, kdy umělci mohou tvořit pouze sami bez diváků, nebo to bereš z té plodnější stránky?

Rozhodně se mě dotklo, že nám zrušili nějaká představení, a musím říct, že mi chvíli trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Ale abych byla upřímná, tak netvořím nějak víc, ale snažím si užít to volno, které mám, a dělat věci, které jsou trochu mimo můj obor. Neskutečně mě to obohacuje a rozhodně čerpám inspiraci nejen pro tanec.

Ty jsi byla jedním z performerů představení Puzzle, které mělo v září roku 2019 premiéru v Ostravě. Choreografie se ,,zamýšlí nad dynamikou demokratické společnosti“. Také tam je ztvárněno to, že západní kultura propaguje spíše extroverty. Jak by na tohle reagovali Izraelci?

Musím říct, že jsem se potkala s méně introverty, než jsem zvyklá. Díky té otevřenosti jsem ale měla pocit, že je v pořádku, když jsi introvert, protože někdy cítím, že česká společnost je taková hodně hrr a neumožňuje se chvíli zamyslet. O tom to představení pojednává – to, že je člověk zticha nebo mu trvají věci delší dobu, neznamená, že té společnosti nepřispívá. Ba naopak. Díky té otevřenosti, kterou jsem zažila v Izraeli si myslím, že tohle není problém. Nejsem si jistá, jestli by to cítili tak intenzivně, jako to pociťujeme my.

Zajímalo by mě, jak to představení vyvrcholilo nebo jak skončilo. 

Na konci toho představení se shodneme, začneme si navzájem naslouchat. Je to hodně abstraktní a těžko se to popisuje… Ale skončí to dobře a zvládneme spolu něco vytvořit.

Mám poslední dvě otázky. Co bys řekla o svém dosavadním tanečním životě?

Jsem teprve dva roky po škole, takže je zatím hodně krátký. Jsem na začátku a momentálně je to o hledání nějakého svého místa.

Máš nějaké představy, kde se vidíš za deset let, nebo se tomuhle úplně vyhýbáš?

(smích) Vlastně nemám vůbec žádné představy. Chtěla bych dělat věci, kterým upřímně věřím. Abych se nemusela stydět, až někde řeknu, co dělám a proč to dělám. Pokud se mi tohle splní, budu pro sebe úspěšná a nepotřebuju mít nějaké velké cíle a plány.

Tak já Ti mockrát děkuji, že jsi mi věnovala svůj čas, a přeji Ti mnoho štěstí, ať se Ti tohle všechno vyplní. 

Děkuji.