Uběhlo 75 let od konce druhé světové války a osvobození jednoho z největších ženských koncentračních táborů Ravensbrück, ve kterém zahynulo kolem 90 000 lidí, mezi které patřila například česká novinářka a spisovatelka Milena Jesenská či polská učitelka Natalia Tułasiewicz, která společně s Anglii bojovala proti režimu v Německu.
Již 27 let před koncem druhé světové války bylo díky sufražetkám (ženám radikálně bojujícím za volební práva žen) ve Spojeném království a postupně téměř po celém světě uděleno volební právo ženám. Stejně tak v Německu i Velké Británii mohly ženy od roku 1918 volit, což je posunulo o krok dál ve své emancipaci, a také jim to dalo důvod se zajímat více o politiku.
Po konci první světové války bylo Německo slabé a zruinované. Když se na politické scéně objevil Adolf Hitler, přesvědčil v poraženém Německu velkou část obyvatel o své ideji a dal jim naději. Německým občanům mnohdy nezbývalo nic jiného než věřit a doufat v lepší život, který jim sliboval. Nejen, že si ho zvolili muži, ale i ženy, které konečně měly právo volit a které Adolf Hitler svými populistickými řečmi přivedl na myšlenku nové říše.
Hitler však ženy bral jako podřadné a předtím, než přebral vládu, se ujistil, zda nejsou na vysokých pozicích. Ale přesto je bral jakou nedílnou součástí svého cíle vytvořit čistou árijskou rasu. Proto si vybíral nové manželské páry, které měly vytvořit jeho čistý národ. Ti dostali po důkladné lékařské prohlídce s kladným výsledkem tehdejší roční říšský plat, aby zplodili zdravé děti. Po čtvrtém dítěti byl státní vklad splacen. Vše u porodů zapisovaly porodní sestry, když se vyskytla vada, byla zaznamenána a dítě bylo sterilizováno. K psychicky a fyzicky postiženým lidem se nechovali jinak. Pro vyčištění národa bylo v roce 1939 sterilizováno 300 000 lidí, kteří neodpovídali nacistickému ideálu. Sestrám, které dohlíželi na masové zabíjení, bylo řečeno, že tito lidé jsou označeni jako nevhodní pro nadcházející národ. Přesto nejsou záznamy, že by některé sestry odmítly své pověření.
Jako byla organizace Hitlerjugend, byl také svaz německých dívek BDM, který byl pro většinu jako druhá rodina. Ženám z této organizace a nejen z ní byly po obsazení Polska nabídnuty nabídky k začátku pracovní kariéry jako kolonizátorky v nově nabyté zemi. Zde uklízely domovy po vystěhovalých Polácích a připravovaly je pro nové německé rodiny, jak potvrzuje bývalá členka BDM Else Danielowská.
Německý nacistický politik Rudolf Hess se se svou celou rodinou přestěhoval do Osvětimi kde jeho žena Hedvika vychovávala své děti. Žily v takovém luxusu že Hessova žena sama prohlásila, že zde chce žít i zemřít. Celý jejich život v Osvětimi kontrastoval s nelidským životem vězňů pár set metrů od jejich Německý nacistický politik Rudolf Hess se se svou celou rodinou přestěhoval do Osvětimi kde jeho žena Hedvika vychovávala své děti. Žily v takovém luxusu, že Hessova žena sama prohlásila, že zde chce žít i zemřít. Celý jejich život v Osvětimi kontrastoval s nelidským životem vězňů pár set metrů od jejich domova. Všechny ženy důstojníků si mohly nárokovat zabavený majetek vězňů a využívat vězně jako služebnictvo.
V koncentračním táboře 80 km od Berlína, Ravensbrücku pracovaly ženy jako dozorkyně. Těmto dozorkyním nebyla práce nucena, nejsou ani žádné zmínky o tom, že by ženy práci odmítly. Nikde není ani zmíněno, že by se jim dařilo hůře, kdyby tuto práci odmítly.
V Ravensbrücku byly zajaté ženy z různých vrstev, například umělkyně, političky a učitelky, ke všem se však dozorkyně chovaly stejně. Doslova měly jejich život v rukách. Když měly třeba jen špatnou náladu, mohly vězenkyně ukopat svými tvrdými podpatky k smrti.
“Ty ženy měly naše životy ve svých rukou, měly právo rozhodovat o našem životě či smrti, na to nesmíme zapomínat” říká Jacqueline Fleury francouzka, která byla deportována do Ravensbrücku.
Ženy se od mužů nijak zvlášť nelišily. Jejich moc je tak zaslepila, že neviděly, jaké věci provádějí stovkám nevinných žen. Tuto práci braly jako každou jinou. Přesto po konci druhé světové války spousta těchto žen zmizela, ztratila se v poválečném Německu pod jinými jmény. Spoustě ženám nebyl udělen soudní trest. Už jen proto, že byly ženy, bylo považováno, že jsou od přírody něžné a nevinné, jak uvádí etnoložka Jeanette Toussaint.
Tyto případy nebyly řešeny až na výjimky medializovaných případů. Hrstka z nich před soudem vinu odmítala. Odkazovaly se na to, že jednaly na rozkaz vlády, a vinu za vše tedy nese ona.
Zato nacisté tak shovívaví nebyli, vinu trestali radikálně. Nezapomínejme, byly i ženy, které proti nacismu bojovaly a proti vládě se postavily, jako například členka protinacistické organizace Bílá růže Sophie Scholl a s ní Margaretha Rothe a Margarete Mrosek. Mezi odbojářky ze skupiny které gestapo nazvalo Červený orchestr (Rote Kapelle) patřily Maria Terwiel, Eva-Maria Buch a Hilde Coppi. Z mála odbojářek mezi Čechy byla Marie Sedláčková a Irena Bernášková. Všem těmto ženám, tato část dějin vzala život.
Je manažerka časopisu digestoř. Ve volném čase se věnuje udržitelné módě, umění a focení.