Bude to už rok, co jsme se odstěhovali, léto bylo horké a moji rodiče cpali kartonové krabice do našeho malého fiatu. Bylo mi sedmnáct a znovu jsem musela opustit všechno, svoje kamarády, školu a město. Věděla jsem, že budu muset začít zase úplně od začátku. „S čistým štítem Dalmo,“ říkala mi moje máma pokaždé. „To je ten největší dar.“ To jméno nesnáším, vždycky když se musím někde znova seznamovat, což je častěji než bych si přála, vzbudí buď zájem, nebo smích. Nechci upoutávat pozornost ani jedním způsobem, nejsem zrovna komunikativní a nechci si pořád dělat nové kamarády. Pokaždé se rychle zabydlíme, ale nikdy to není příliš útulné nebo pohodlné, některé krabice ani nestihneme nebo nepotřebujeme vybalit, protože se to ani nevyplatí. Máma mě toho léta neustále vyháněla z domu: „Copak nemáš žádný kamarády? Běž ven, užij si léto!”
A tak jsem jednou opravdu šla, nechtěla jsem mámu provokovat a v bytě stejně bylo toho dne horko takřka neúnosné. Prošla jsem pár ulic a posadila jsem se na obrubník, zula jsem si páskové sandály, utrhla jsem stéblo trávy a mimoděk jsem si ho dala mezi rty. Sledovala jsem broučky prolézající trávou. Občas projelo auto a z vedlejší ulice se ozýval dětský výskot. Slunce rozpalovalo moje vlasy a každý poryv větru byl záchranou. Sbírala jsem malé kamínky a házela jsem je do vzduchu. Byla jsem zaměstnaná procházením svých myšlenek natolik, že mi úplně unikl příchod dívky. Nevím totiž, kdy přišla, ale když jsem zvedla oči vzhůru, byla tam a ptala se mě, jak se mám. Odsekla jsem, že dobře, ale ona se zeptala znova: „Jak se máš doopravdy?” a sedla si na špinavou ulici přede mě. Pamatuji si na ní všechno, kratší vlasy, kytičkované šaty a ruce plné prstýnků se zvláštními obrazci. Vidím ji ještě pořád, když zavřu oči, krásnou blonďatou Vilmu. S ní jsem strávila každý zbývající den prázdnin a ani nechci přemýšlet nad tím, jak ráda bych s ní strávila ještě každý další. Vilma byla o dva roky starší než já, Vilma byla moje malinké světlo, které zahnalo moje zoufalství do kouta, Vilma byla moje spřízněná duše. Vždycky jsem si přála nejlepší kamarádku a Vilma byla dokonalá, ukázala mi každé místo našeho města a já jsem ho začala milovat stejně jako ona, každé malé zákoutí a každou sluncem rozpálenou uličku. Vilma měla na všechno odpověď, Vilma mě naučila balit cigarety a plést věnečky z kytek. Vilma mě brala v noci na střechy garáží a já jsem se konečně měla komu svěřit a s kým trávit celé dny. Bylo to poprvé a naposledy, co si sama sebe pamatuji takhle šťastnou.
Ale léto skončilo a my jsme se zase stěhovali. Zlobila jsem se na rodiče a tentokrát opravdu hodně. Když jsem to šla se slzami v očích říct Vilmě, vzala mou tvář do dlaní a políbila mě. Doopravdy. Beze slova jsem odešla, ale něco ve mně se pohnulo. Několik dní jsem vůbec nemluvila ani jsem nevyšla ze svého pokoje. Mezitím se byt dočista změnil, všechno bylo zase naskládané v kartonových krabicích, které jsem tak moc nenáviděla a můj život se stal ze dne na den stejně stísněným a prázdným jako zdi toho bytu, který jsme následující den opustili. Když jsem se chtěla jít rozloučit s Vilmou, nedokázala jsem zaklepat. V duchu jsem se jí omluvila a pomalu jsem opustila příjezdovou cestu domu její rodiny. Léto bylo horké, moji rodiče cpali kartonové krabice do našeho malého fiatu, a když jsem si uvědomila, že jsem blonďatou Vilmu také milovala, bylo už moc pozdě, město se ztrácelo na obzoru a já jsem z otevřeného okénka sledovala cestu s tichým zoufalstvím uvnitř. Tehdy mi bylo sedmnáct, všechno běželo moc rychle a já jsem to nedokázala zastavit.
Šéfredaktorka. Má dvě nohy a žádné rohy.