Kundera v nás

Po téměř čtyřiceti letech dostanou čeští čtenáři šanci si knihy, které napsal Milan Kundera v emigraci francouzsky, přečíst ve svém rodném jazyce. S vývojem společenského vnímání jak spisovatele samotného, tak jeho nestárnoucích děl, dochází k úpadku vzájemné averze, a Kunderovy knihy, počínaje Slavností bezvýznamnosti, tak brzy spatří světlo světa v novém překladu Anny Kareninové.

Jen málokterý spisovatel dokáže rezonovat společností napříč generacemi tak, jako právě Milan Kundera.  Témata, kterých se ve svých dílech dotýká, nás nevábí k dokonalosti, naopak provokují svou odlišností a nesouhlasem s idealistickou snahou vysvětlit vnější svět. Namísto toho nám ukazuje možnosti, jak tento svět vidět jinak, propojit objektivní skutečnosti s vlastním prožitkem. Ve své knize Nesnesitelná lehkost bytí označuje kategorický souhlas s bytím za pramen kýče, který nás obklopuje ze všech stran a pohlcuje naši individualitu dříve, než jsme si vůbec schopni všimnout jeho působnosti.

Přítomnost kýče v moderní společnosti popisuje Kundera na základě svých názorů na vývoj komunistického režimu. Totální kýč, který se za socialismu vyvinul z podstaty bratrství, podle něj ze svého úhlu vylučuje vše, co je na lidské existenci esenciálně nepřijatelné. Jako jádro problému však Kundera neoznačuje režim samotný, ale snahu prezentovat jej jako estetický ideál, který narušuje prostor pro individualitu člověka. Touha komunistů popřít svobodné vyjádření sebe sama Kunderu, stejně jako mnoho dalších intelektuálů své doby, dohnala k tichému odporu proti kýči, ke kterému se jej režim snažil připoutat. „Intelektuál byla v tehdejší politické hantýrce nadávka. Označovala člověka, který nerozumí životu a je odtržen od lidu“ (z Knihy smíchu a zapomnění). I přes to, že se Milan Kundera vždy odmítal označit za politika, se i po své emigraci do Francie v roce 1975 k tématu komunismu opakovaně vrací. „Je lépe křičet a urychlit tak svůj konec anebo mlčet a vykoupit si pomalejší umírání?“ (z knihy Nesnesitelná lehkost bytí) Důkazem tichého nesouhlasu s jednáním strany jsou i jeho navzájem propojené eseje v Knize smíchu a zapomnění, která mu téhož roku, kdy spatřila světlo světa, mimo úspěch zaručila i odnětí československého občanství. To mu bylo navráceno až po čtyřiceti letech v prosinci minulého roku.

Právě strach z toho, že se čeští čtenáři zaměří na politická témata na pozadích románů a přehlédnou tak jejich pravé sdělení, uvádí jeho manželka Věra Kunderová v rozhovoru pro literární měsíčník časopisu Host jako jeden z důvodů, proč knihy, které Kundera napsal v emigraci, doposud nevyšly v českém překladu. Velkou roli pak určitě hrála také touha zachovat v knihách myšlenky v původní podobě, což se podle autora kvůli snaze překladatelů jeho originální texty modifikovat u mnoha překladů jeho knih nepodařilo. „Román je plod lidské iluze, že můžeme pochopit druhého. Ale co víme jeden o druhém? Nic! Jediné, co můžeme učinit je podat svědectví každý sám o sobě. Všechno ostatní je překročení naší pravomoci. Všechno ostatní je lež.“ (z knihy Život je jinde)

Otázka individuality člověka a strach z její proměny v kýč jsou v Kunderových románech častým tématem. Lze ale nalézt nějaký způsob, jak této proměně zabránit? Ačkoliv je z motivů zobrazovaných v jeho zejména raných textech patrná obrovská snaha odpoutat se od představy ideálu skrze poznání sebe sama, uznává Milan Kundera, že individualita člověka je ukryta právě v tom, co je neznámé a lidské mysli předem nepředstavitelné.  Ve své poslední česky vydané knize Nesmrtelnost pak propojuje bytí jednotlivce s jeho okolím: „Je to naivní iluze myslit si, že náš obraz je jen zdání, za kterým je skryto naše já jako jediná pravá podstata, nezávislá na očích světa…naše já je pouhé zdání, neuchopitelné, nepopsatelné, mlhavé, zatímco jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně: stačí jedna zlomyslná formule a jsi navždy proměněn v truchlivě jednoduchou karikaturu.“.

Jedinečnost Kunderova stylu psaní tedy nespočívá v naplnění ideálu, ale naopak v neustále probíhajícím procesu jej prostupovat a vidět nové možnosti v tom, jak s ním pracovat a zároveň se jím nenechat podmanit. Až v momentě, kdy se člověk zvládne odpoutat od idealistického konceptu krásy, jej začneme vidět v jeho nejpravdivější podobě „Krása je zrazený svět, můžeme ji potkat, jen když ji pronásledovatelé někde omylem zapomněli…chceme-li ji najít, musíme rozhrnout plátno dekorace.“ (z knihy Nesnesitelná lehkost bytí)

Napište odpověď