Veselovský: Pokud jsme na tom už před krizí byli takhle špatně, tak krize tomu určitě nepomůže

Jak se změnil Váš život teď v posledních týdnech?
Kdybych to měl rozdělit na pracovní a soukromý život, tak v soukromém je všechno jinak, protože už asi 7 týdnů jsme téměř nepřetržitě, až na nějaké výlety, doma, takže to je úplně jiná situace. Pracovně to zase tak velká změna není, protože jsme vlastně akorát přeskupili natáčení daného dne do večerního bloku, abychom se potkávali s co nejmenším počtem lidí tam, kde máme studio. Takže je ta práce sevřenější, ale vlastně tak velká změna to čistě pracovně není.

A to časové zatížení se změnilo, nebo je pouze nyní více na večer?
Je to více na večer a my jsme asi první měsíc, mám pocit, točili a zároveň živě vysílali mezi osmou a devátou a pak jsme ty jednotlivé rozhovory z toho speciálu publikovali další den. Teď točíme v takovém bloku mezi šestou a osmou s tím, že převažují spojení přes Skype nebo jiné digitální platformy, ale i tak k nám chodí lidi do studia i přes tuhle situaci. Časové zatížení je pravděpodobně skoro stejné, vyjma toho, že narozdíl od předkrizových časů nejezdíme ven, netočíme mimo studio. 

Máte nyní více času na koníčky?
(smích) No, teoreticky bych měl mít, ale je spíš komplikovaná situace se k tomu přinutit, ke sportu a tak. Na druhou stranu vyšly úžasné knížky jako Žižka, která má 700 stránek a už jsem skoro v půlce, takže vlastně jo. Mám více času.

Otázkou narážím hlavně na počítačové hry. Vy je máte rád, to je o Vás známé. Máte teď čas na nějaké nové?
Já vlastně už někdy od přelomu roku hraji, snad poprvé ve svém životě na mobilu, mobilní port Call of Duty Modern Warfare. Pro mě se to překvapivě ukázalo jako hrozně skvělá hra a drží mě to už několik měsíců, což se mi dlouho nestalo. Jinak se vracím jenom k samým starým věcem, protože já obecně blbě dohrávám hry. Dělá mi problém to dohrát, takže mi tam visí nedohrané třeba Borderlands 3.

Jak myslíte, že celou situaci vláda i s opozicí zvládají?
Vláda řeší věci ze dne na den. Ještě nikdy nikdo z nich v takové krizi nebyl, takže to nemohli natrénovat. Myslím si, že strašným způsobem podceňují kvalitní informovanost společnosti. Absolutně podceňují to, aby jakékoliv opatření, které přijmou, vyargumentovali, aby k tomu tam někdo byl a řekl: „Máme taková a taková čísla. Tady parta našich nejlepších expertů si myslí, že je lepší o měsíc dřív rozvolnit opatření.“ Chtěl bych, aby tady někdo byl, kdo by sám od sebe vysvětlil, proč jsou 11. května otevřeny všechny obchody včetně nákupních center, ale Vy ani žáci v základních školách, ještě nepůjdete do školy. To mi hlava vůbec nebere a myslím si, že to je největší problém téhle vlády. To chaotické informování a nejistota, ve které nechávají společnost, protože to vypadá jako kdyby se rozhodovali na základě toho, co jim padne v ruletě. To je, myslím si, hodně špatně. 

Máte ze samotného onemocnění strach?
Ne.

A z následků, které po něm přijdou?
Mám, protože pokud jsme v polovině března do té krize vstupovali s tím, že desetina téhle společnosti byla na hranici chudoby a byla zadlužená, byla pod exekucemi a byla na té hranici toho, kdy bude opravdu špatně a začne stoupat nezaměstnanost, tak z tohohle pohledu není žádný důvod si myslet, že bychom z  té krize, ať už skončí po prázdninách, nebo na podzim, vyšli lépe. Bojím se tohoto. Pokud jsme na tom už před krizí byli takhle špatně, tak krize tomu určitě nepomůže. Bojím se, jak bude vypadat tahle země se svým exekučním systémem, s ochotou exekutorů a s ochotou politiků přihlížet tomu, že tady máme milion lidí, kteří jsou na hranici toho, že padnou na dlažbu a nebudou moct důstojně žít. Toho se bojím.

Nedávno jsem sledoval Váš rozhovor z minulého týdne se Zuzanou Boehmovou, se kterou jste přes Skype mluvil o situaci v USA, v New Yorku. Byl velmi pesimistický, velmi negativně naladěný. Přece jenom to v New Yorku není dobré. Poslední dobou máte takové rozhovory vzhledem k situaci často. Odráží se to nějak na Váš osobní život?
To nemůžu říct. Jsme tím, myslím, zavaleni všichni, tím tématem, které řešíme už od poloviny března, ale nějak se mě to naštěstí nedotýká. Nemá to na mě velký vliv, protože mám od přírody tu hlavu srovnanou tak, že si pracovní věci nepřetahuji do soukromí. Ale na druhou stranu, když každý den slyšíte jenom o nakažených, mrtvých a tak dále, tak je to samozřejmě komplikované. K tomu rozhovoru s paní Boehmovou je dobré říct, že vždycky ten rozhovor mapuje výřez. To není objektivní popis, který popisuje úplně všechno. To znamená, že jsem měl reakce od dalších Čechů žijících v New Yorku, kteří říkali:„Z našeho pohledu to tak kritické není.“ Ale to je tak u každého rozhovoru. Každý rozhovor ukáže z té reality jenom nějakou výseč.

Takže netrpíte na ty negativní zprávy? Přeci jenom my ostatní nemusíme neustále vše sledovat, můžeme trochu vypnout, ale vy si to dovolit nemůžete.
Netrpím. (Smích)

Jakým způsobem dokážete oddělit v hlavě ty negativní věci v práci od svého osobního života?
To je věc, která jde sama. O to se nemusím nijak snažit. Kdybych to bral všechno negativně, kdybych všechny věci, které mě potkávají v práci a kterými se zaobírám bral negativně, tak se z toho zblázním, takže to vlastně z tohoto důvodu nejde, a proto se někdy o novinářích mluví, že jsou to hrozní cynici, protože to k tomu samozřejmě svádí. Musíte mít nějaký nadhled nad tou věcí a v momentě, kdy začnete mít rutinně nadhled nad věcmi, které generují mrtvé, lidské neštěstí, tak je to celé špatně, samozřejmě. Ale novinář nemůže tu práci dělat tak, aby ho každý den sejmulo to, čím se zaobírá, protože tím se z toho čistého novináře rychle stane aktivistou. Neříkám, že být aktivistou je špatně. To je v pořádku. Akorát za mě je hloupé, když se tyhle dvě role mísí. Novinář by neměl být aktivista a nebo by to měl aspoň deklarovat. „Jsem novinář a teď tady hraju za tuhle stranu.“

Často se o Vás mluví jako o jednom z nejlepších českých moderátorů. Máte ze sebe ten pocit? 
(smích) To je komické. Stačí se podívat kolem tady a uvidíte haldu skvělých moderátorů a nejlepší je se podívat jen kousek za hranice do německých médií a do anglických a najednou vidíte, že jsme kapka v daleko větším a lepším moři.

Pro týdeník Rozhlas jste v roce 2013 řekl, cituji: „Ta doba, kdy se novináři ptali tak, aby jim (myšleno politikům) poskytli prostor pro jejich vyjádření  je naštěstí pryč. I když je to možná troufalé tvrzení.“
Je to stále troufalé tvrzení?
Myslím si, že to není troufalé tvrzení a stejně jako tehdy bych to dneska vztáhnul k době v devadesátých letech, což je pravděpodobně z Vašeho pohledu hrozně dávno. Ale měl jsem vlastně na mysli věci, jako když se podíváte, tuším, buď do archivu ČT nebo na YouTube, jsou tam vidět první politické debaty ČT, kdysi dávno v devadesátých letech. Ty politické debaty byly takové, že se u nich roznášelo pití. Byly tam normálně servírky a roznášely lidem i pivo, takže ty politické debaty byly vlastně úplný bizár. Takhle podobně to vypadalo, až na nějaké výjimky, i s ptaním obecně novinářů a z mého pohledu se tohle během desetiletí od roku 2000 do roku 2010 nějakým způsobem usazovalo. Teď už je standardem to, že se i na jednoduchých tiskových konferencích vlády novináři ptají tak, že jsou vlastně schopni ty politiky uvést do úzkých, což není cíl, ale znamená to, že se ptají smysluplně, že se ptají po smyslu věci, že kladou kritické otázky a tak dále. To, co jsem tou větou tehdy myslel, bylo to, že se nekladou otázky, na které je snadné deset minut mluvit a nic neříct. Samozřejmě některá média to dělají jinak, ale to tak bude vždycky.

Je to český trend, nebo se to změnilo celosvětově?
To bych si neodvážil úplně tvrdit. Myslím si, že zvláště ta anglosaská žurnalistika má v tomto skvělou tradici a když se podíváte na jakékoliv tiskovky, chtěl jsem teď říct z Bílého domu, ale ty poslední dobou mají spíše bizarní charakter, protože tam padají zvláštní návrhy. Já spíše mluvil o české žurnalistice, která tu tradici má relativně krátkou.

Politické názory má ale každý. Máte pocit, že se Vaše názory odráží ve Vaší práci? Dokážete udělat stejně kvalitní rozhovor s tím, koho byste volil a s takovým politikem, kterého nemůžete vystát?
To je skvělá otázka. To je největší problém toho, jakým způsobem děláme v DVTV rozhovory. Největší problém je tam neprojektovat svoje nejenom politické přesvědčení, ale také hodnotové zaměření. To, co považujete za důležité, co za blbé, co za chytré a tak dál. Dokonce je to opačně. Když mi přijde někdo, koho bych volil, co říká za normálních okolností věci, co mně konvenují, tak je obtížné na něj nebýt ještě daleko tvrdší, protože já budu ve strachu, aby nebylo znát, že ten člověk se mnou ladí. Takže budu o to tvrdší, ale to je stejně blbá situace, jako kdybych na něj byl měkký. Myslím si, že bych lhal, kdybych řekl, že se to vždycky dá odstřihnout, že dokážu vždy odstřihnout své politické, nebo hodnotové názory od toho daného rozhovoru. Snaží se o to všichni, nebo by se to měli snažit všichni ve veřejnoprávních médiích, tam je to dané zákonem a kodexem rozhlasu i televize.

V Anglii je zcela běžné, že se ví o politické příslušnosti moderátorů. To u nás běžné není…
Není a ti veřejnoprávní to mají dokonce zakázané.

Dokázal byste si představit, že by to u nás jednou bežné bylo?
Dokázal. Myslím si, že v momentě kdybych já deklaroval, koho volím a proč, by bylo naprosto v pohodě si myslet, že udělám rozhovor s kýmkoliv, pokud budu dostatečně velký profík. Takhle to dělám už teď, akorát jsem to neřekl, ale myslím si, že na to nejsme připravení. V momentě, kdy bych řekl, že volím třeba sociální demokracii, bych měl na sobě navždy cejch s oranžovou plackou nebo s jakoukoliv jinou. A tím by byl můj výkon poměřovaný a myslím si, že to za to nestojí.

Takže se nám to v blízké době nechystáte říct?
(smích) Ne, to skutečně ne.

V České televizi jste dělal převážně politické rozhovory a v DVTV se to časem mění, dokonce se to číslo postupně vyrovnává těm politickým. To je jiná disciplína. Je pro Vás příjemnější? Jednodušší?
Na přípravu určitě, protože těžký politický rozhovor vyžaduje dlouhou a pečlivou přípravu. Ty rozhovory lifestylové, společenské, vyžadují daleko více nějakou míru empatie. Nějakou schopnost, kterou buď máte, nebo ne, se na toho člověka rychle naladit a pak s velkou mírou zvědavosti se ptát a doufat, že to celé dohromady klapne. Ale jak říkáte, je to úplně jiná disciplína a to nejsou rozhovory, kdy já budu chytat toho člověka za slovo a budu tam z něj lámat, jestli za veřejné peníze udělal něco dobře, nebo špatně. To je samozřejmě jiná liga a musím říct, že mě hrozně baví obě polohy. Myslím, že mi obě ty polohy sem tam i jdou. (smích)

Myslíte si, že máte šanci potkat se s panem prezidentem a uskutečnit asi nejchtěnější rozhovor diváků DVTV?
(Smích) Myslím si, že ne. Čistě prakticky to on nemá zapotřebí. To je taky ten důvod, proč dává rozhovory mediím, které s ním povedou rozhovory tak říkajíc po srsti. Protože, pokud se nepletu, on dává rozhovory Frekvenci 1, pravidelně dává rozhovory Blesku, a myslím, že někdy tak opatrně dá rozhovor Radiožurnálu. A při vší úctě ke kolegům v Radiožurnálu, to nejsou rozhovory, kde by půl hodiny byl centrem soustředěných kritických otázek a v Blesku a na Frekvenci 1, to už vůbec ne. (smích) To je čistý lifestyle. Pro něj je to velice pohodlné, protože si může říkat to, co chce jenom on a není konfrontován s ničím jiným. A proč on by to vlastně dělal? Já bych chtěl mít prezidenta, který by chodil i do jiných médií a podstupoval velké konfrontační rozhovory, ale nemáme ho a pracujeme s tím, co máme.