V závratích

Je tohle ten svět, na který jsme celou dobu čekali?

Rána na vesnici připomínají studená kýchnutí. Nervózní ulice voní po jarních přeháňkách a pozvolna se plní křikem dětí, které se nedočkavě dovolávají něčeho k snědku. Impozantní májky už dávno vystřídala čerstvě umytá okna a svět, jež pomalu rozetnul průsvitnou clonu své nehybnosti, začíná pučet jako druhá fáze jara. Rozvážní pánové v padnoucích oblecích se pod rouškou cudnosti nápadně usmívají na kvetoucí dámy v kramflecích a policisté postávající na okraji rozbitého obrubníku hrají šarády s vlastními stíny, snad jako kdyby se potřebovali ujistit, že svět, který znali včera, se přes noc nepřestrojil k nepoznání. Je pro ně vysvobozením, na které čekali? Voní tak nově a přesto staře. Znělka poštovního vozu nemilosrdně vytahuje poslední spáče ze sna. Z oken činžovního domu pokukuje děvčátko vesele vyzpěvujíc ranní zpravodajství. Déšť má dnes na programu lepší plán než včera. I rozhlas na zdi radnice se probírá ze zimního spánku. Děvčátko se durdí. Uraženě zatahuje záclony, tento nový svět se mu nelíbí. Zato Adam využívá situace. Konečně čistý vzduch! Svolává své kumpány a vyráží na nebezpečnou misi do nedalekého obchodu. Když se řádně zamaskují, nikdo je nepozná.  Ani kdyby se sebevíc snažil. A ještě něco: kdo po cestě uvidí víc vetřelců s nahými obličeji, smí si koupit zmrzlinu z peněz, které jim zbyly z minula.  Mirek vyhrává pět ku čtyřem.  Adam se rozčiluje.

Je tohle ten svět, který jsme hledali? V hlavě máme nedočkavé ohňostroje dovolávající se příležitosti ke svému výbuchu. Je toho tolik, co nás k sobě volá! Ze střechy skáčou amatérští akrobaté a Kolářovic sourozenci hrají při polední pauze Mozartův Turecký pochod. Ten se točí ve víru harmonie a lenivě proniká do každé skrýše, která touží být objevena. Kostelní hodiny oznamují přítomnost času, a i když se jej snažím mermomocí zachytit, pořád je o pár kroků napřed. Vede mne k sobě, a přesto, jakmile se vzdálenost mezi námi zkrátí na pár centimetrů, majetnicky ucukne. Tenhle nový svět je jiný než ten, který jsme čekali.  Těkavě odvážný, bojácný, tichý, a přesto ve mně křičí. Točí se mi hlava. Je tak závratně blízko. Rána na vesnici připomínají studená kýchnutí. Sroluji žaluzie a vpouštím dovnitř nový život.