Před dávnou dobou v Žacléři se narodil malý chlapec. Už odmala měl silnou pravačku. Věděl, že ji jednou dobře použije, a v té době, ještě za vlády Gustava Nesmrtelného, se silná pravačka mohla hodit kdykoliv. To věděl každý, kdo moc mluvil. Takový člověk dostal od veřejné bezpečnosti pár výchovných a byl hozen do jámy kopat uran. Brzy si Zdeňka všiml ten nahoře. Ne Bůh, ale místní generál vojska, který byl Zdeňkovou pravačkou tak ohromen, že jej nechal vést, přes jeho mladý věk, důležitou bitvu proti plebejcům z řad inteligence a studentstva.
Květiny studentů mocně zapadaly za štíty Zdeňkovy armády. Zdeněk si nebyl jist, proč tito květináři jsou tak nebezpeční Gustavovi Nesmrtelnému, ale zbytečně se tím nezatěžoval. „Demisi dinosaurů!“ ozvalo se od květinářů. Zdeněk, kterému jako malému říkali ve škole dinosaur, sice nerozuměl slovu demise, ale své jméno poznal. Pochopil, že jej květináři slovně napadají. Když zazněl povel k útoku, zahnal hned jednu z květinářek do kouta. Ta pozvedla paže do výše a pravila s brekem: „Máme holé ruce.“ Zdeněk si ruce prohlédl. Dívka měla skutečně ruce zcela holé. Na jejích pažích nenašel ani jeden chlup. Zdeněk se zastyděl při pohledu na ty své neoholené, gorilí, a udeřil dívku hned dvakrát. Prvně za svůj stud a podruhé za to, že v lednu, v takové zimě, nenosí dlouhý rukáv. Zdeněk vyhrál bitvu, ale Gustav nakonec prohrál válku. To ale Zdeňkovi nikdo neřekl, a i kdyby mu to někdo řekl, Zdeněk by to nepochopil. Zdeněk se tak vydal ke studiu a zdokonalování se v oboru do velkoměsta. Zanechal zde tak silnou stopu, že po jeho odchodu škola dočista zanikla.
Při cestách po Čechách rozhodl se Zdeněk , že když své soky nemůže porazit, přidá se k nim. A tak se Zdeněk stal policistou. Stále ale s láskou vzpomínal na své dřívější chlebodárce a zanedlouho se vrátil do jejich služeb. Strana to byla pochybná a vysávala z lidí duši. Toho se ale Zdeněk nebál, protože nikdy žádnou neměl. Jeho pravačka od velkého šéfa dostala navíc telefon a Zdeněk se mohl uspokojovat po internetu. Tu napsal komentář, tam napsal status, když ho někdo štval, mlátil jej řetězovými maily. Zdeněk byl zkrátka ve svém živlu.
Jednoho dne zaslechl o politicích, kteří chtěli přežít svůj výboj proti Zdeňkově nejmilejší vlasti. Rozhodl se pomoci a vykoupil úplně všechnu ruskou zmrzlinu. „Chtěl jsem připomenout, jak krásně jsme si žili za dob, kdy jsme v obchodě marně hledali téměř cokoliv.“ Komentoval svůj počin na sociálních sítích Zdeněk. Svůj další hrdinský čin, vyslat problémové studenty na pole, nedokončil. Jednak protože se zjistilo, že studenti by na tom poli nic neudělali, a také protože ani jeho tak skvělá pravačka by je sama všechny neumlátila. Legend o skutcích Zdeňkových je mnoho. Jedna legenda vypráví o tom, že až měsíc v souhvězdí vah zakryje Saturn, vstoupí Zdeněk legálně i na území Ukrajiny. Některé prameny však uvádí, že v té době již půjde o provincii znovuzrozeného rudého Mordoru. Je na vás, jakým legendám budete věřit, jedno je ale jisté. Zdeněk nás tu bude srát ještě dlouho.
Šéfredaktor
Student Waldorfského lycea, člen pražské kavárny, sluníčkář a havlista. Co víc si přát:)))