Pražské jaro, zbourání berlínské zdi nebo poražení komunismu. Přišel čas na další revoluci a tentokrát rozbijeme české módní stereotypy. Šli jste někdy po ulici a zdálo se vám, že vás provází až nepřirozeně moc pohledů? A co jste tehdy měli na sobě? Tepláky, příliš barevnou kombinaci nebo nedej bože ponožky v sandálech? Budu upřímná. Lidé kolem vás se vám pravděpodobně vyhýbali a nebo byl jejich pohled tak odsuzující, až vás z něj zabolelo u srdce.
Tyto reakce si ale nemůžete brát osobně. Schválně si svého kritika (nazývejme ho třeba obdivovatelem) někdy pořádně prohlédněte od hlavy až k patě. Také vás nijak zvlášť neohromí, viďte? Když si to teď představím, mám chuť si na sebe vzít něco příšerného a vyjít s tím třeba na naši pražskou náplavku, kde se to lidmi jen hemží. Jak by se asi tvářili, kdybych se kolem Vltavy promenádovala v růžovém flitrovém topu, kraťasech, červených silonkách, sandálech a jako doplněk k tomu puntíkatý deštník nahrazující paraple? Jen si to představte! Nebyla by to zábava sledovat jejich udivené, znechucené a posměšné pohledy?
Naši obdivovatelé si ale neuvědomují, že my na ně můžeme koukat úplně stejně jako oni na nás.
„Co to mají na sobě? Co mají znamenat ty značkové tenisky? A ta nudná bílá košile zastrčená v perfektně roztrhaných těsných džínách – no fuj! Ještě k tomu ty nechutné sluneční brýle, které vypadají spíše jako dva rozplácnuté koláče!“
Ne. Takhle by to přeci být nemělo. Všichni na sebe koukáme jako na šašky a soudíme se. Asi že nemáme co jiného na práci… Ale ptám se vás. Co z toho potom máme? K čemu jsou tyto zahořklé pohledy, kterými ostatním akorát kazíme den? Pojďme přestat. Ostatní ať si koukají, jak chtějí, ale my takoví nebudeme.
No a co, tak jsem si v pondělí vyrazila ven v sukni a v zelených (mimochodem naprosto skvělých) gumových sandálech s ponožkami. Viděla jsem různé pohledy, ale místo zpochybňování svého outfitu jsem lidem zkusila spíše pohled opětovat. Zatvářila jsem se na ně tak, jako se oni tvářili na mě. A nebudete věřit, jakou mi udělalo radost, když jsem v jejich výrazech zahlédla chvíli studu a paniky ještě před tím, než celí rudí pohled ztrapněně odvrátili.
Stůjme si za tím, jak se oblékáme. Trochu důvěry sám v sebe nikomu neuškodí. „Nosím si, co chci, a budu v tom pokračovat.“ Tato slova můžete říct sami sobě, ale neváhejte tím umlčet i spoustu vašich obdivovatelů, ať už za ně mluví jejich pusa nebo častěji jen pohled. Jsme takoví, jací jsme, a oblékáme se tak, jak chceme. Potom se může i z věčně odsuzované kombinace sandál a ponožek zrodit exkluzivní módní trend. Pojďme toho využít a započněme tak naši malou, ale stylovou revoluci!
Je korektorkou časopisu, ale hlavně nepostradatelným zdrojem dobré nálady. Čím starší, tím infantilnější. Zeptejte se Klárky, ta to ví nejlíp. ( :