Bez tématu

Pro psaní článku, ať je to jakýkoliv článek, je důležité vybrat si téma. Něco o čem chcete psát, co vás zajímá a o čem si myslíte, že to bude zajímat i čtenáře. Není na tom nic těžkého. Teda aspoň to tak vypadá.

Jenže ať to vypadá, jak to vypadá, já se tu můžu sebevíc snažit něco vymyslet a téma furt nikde. Zvláštní, co? Zkoušela jsem už všechno, ale ve výsledku jsem vždycky skončila dvě hodiny přilepená u počítače, sem tam jsem napsala větu, někdy dvě, následně jsem ji ale samozřejmě smazala, protože absolutně nedávala smysl. A co z toho mám? No článek určitě ne. Možná pár vrásek, ale to bych nebrala jako bonus. Nevím, jestli je pro vás dostatečně představitelné, jak vypadá taková prázdno-prázdná hlava. Dovolte mi, abych to upřesnila.

Prostě jdete, řeknete si: ,,Dobře, teď napíšu ten článek.“ Posadíte se. Zapnete počítač. Otevřete textový dokument. ,,Tak… a teď co?“ začnete přemýšlet nad tím, co tam napíšete. Po deseti minutách zjistíte, že vám to přemýšlení moc nejde. Po dvaceti minutách, že vám to vlastně vůbec nejde. Po půl hodině se už fakt naštvete a řeknete si, že to přece není normální, něco vymyslet musíte. Tak dobře, napíšete větu.

,,Počasí v karanténě prospívá těhotným ženám.“ Hmmm aha, tak to asi nic. Smažete to. Napíšete jinou větu.

,,Počítač neprospívá vám ani vašemu psovi.“ Jenže potom si to přečtete a zas to smažete, protože je to prostě hrozná blbost.

Takhle se snažíte další hodinu a věřte, že pak už vás to začne opravdu, s prominutím, srát. Takže to radši zavřete a jdete dělat něco mnohem méně náročného. Protože víte, že byste tam mohli sedět celý den, bez jediné myšlenky, bez jediného kreativního nápadu, a to nikam nevede. Je to, jako kdyby vás někdo zavřel do prázdné místnosti, bez jediného štětce a bez barvy, a řekl vám: ,,Vymalujte to tady.“

Takže ano, možná to je pro někoho lehké, ale já si štětec ani barvu vykouzlit neumím. Takže pravděpodobnější je, že ze mě bude spíš modelka než novinářka. Proto omluvte můj článek bez tématu, nic jsem nevymyslela. Překvapivě.