Komunistická strana za 30 let své existence

Klesají nám preference, ale sílíme! 

I tak by se dalo pojmenovat 30 let existence KSČM, která v posledních parlamentních volbách roku 2017 přišla skoro o polovinu voličů a v průzkumech se pomalu dostává k hranici 5 %. Přesto se poprvé od roku 1989 tato strana de facto dostala do vlády. Můžeme namítnout, že jde o pouhou toleranci, jak rád Andrej Babiš připomínal, když vláda vznikala, ale to nemění nic na tom, že KSČM v čele s místopředsedou poslanecké sněmovny Vojtěchem může klást, a také klade své podmínky, prosazuje své zákony a to s velmi silnou pákou. Buď to, co chceme my, nebo pád vlády. To je možné vidět i na požadavku odvolání ministra zahraničí Petříčka a seznamu zákonů, které do jeho odvolání strana nepodpoří. Tahle pozice je tuze výhodná. Můžete se kasat svými úspěchy, co jste prosadili, či se bránit tím, že vládnou jiní a oni mohou právě za to nezdařilé, tak nebo tak, vy jste ti dobří.

I vzhledem k výše popsanému stavu je ideální čas připomenout si několik důležitých střípků z mozaiky zobrazující současnou podobu KSČM a s její charakter.

Ve 20. století se v USA stalo označení komunista skoro stejně závážným jako vrah. V některých okamžicích by se dokonce dalo mluvit o moderním honu na čarodějnice. Tento pohled je ve Spojených státech cítit dodnes a jen málokdo si dovolí prosazovat něco, co příliš zavání komunismem. Podobně vyhrocené to druhým směrem bylo samozřejmě také. I v Sovětském svazu a jeho koloniích stačilo v popisu využít slova buržoazní či západní a každý věděl, co to znamená.

Od USA jsme se postupně v našem demokratickém státě nechali dovézt až k rusofobii, která je v naší republice, jak tvrdí řada členů KSČM, velmi silná.

Podle Zdeňka Ondráčka jsme odmítli pomoc od Rusů právě kvůli naší rusofobii, jak uvedl na svém facebookovém účtu při doručení jedné z prvních zásilek ochranných pomůcek zakoupených v Číně.

V pořadu Máte slovo na České televizi řekl zase Leo Luzar mimo jiné i toto: „Jsme nuceni brodit se špínou nenávisti ke všemu ruskému.“ A takovýchto výroků o rusofobii bychom nenašli málo.

Je třeba se ale podívat i na druhou stranu mince

Když psal výše zmiňovaný Z. Ondráček o pomoci z Ruska, začal svůj příspěvek slovy „Přátelé, odkud že to přiletělo? Nějak jsem poslední dobou neslyšel o žádné pomoci z USA.“ V rozhovoru pro Parlamentní listy také naznačil, že cílem tří pražských politiků, spojených s kauzou Ricin, je i trvalá přítomnost amerických vojsk na našem území.

Vojtěch Filip zase před nedávnem pronesl v ruském armádním deníku Krasnaja zvezda, že „někteří pražští fašizující politici pod negativním vlivem Evropské unie a Spojených států hodlají narušit až dosud dobré vzájemné vztahy mezi dvěma slovanskými národy.“
Můžeme si všimnout toho, že slova poslanců komunistické strany jsou velmi podobná tomu, co samičlenové KSČM na svých odpůrcích a kriticích Ruska odsuzují.

Prezident Miloš Zeman

Je tomu 30 let, kdy Miloš Zeman o komunistické straně pronesl své jasné stanovisko. Označil volební výsledky strany za měřítko intenzity nemoci naší společnosti, sociální rakovinou. Mimo jiné také označil komunistickou stranu stranou extrému. V posledních letech tomu je ovšem jinak. Miloš Zeman jako první prezident v historii ČR navštívil v roce 2018 sjezd KSČM, kde měl sice pochybnosti o některých názorech strany, zároveň ale řekl, že chce, aby se jednání o sestavení vlády řešilo mezi Ano, ČSSD i KSČM. Skoro 30 let opoziční strana, která toho dlouhou dobu moc nezmohla, nabyla najednou na síle a podpořil ji sám prezident republiky, přestože její volební výsledek byl v posledních volbách pro stranu zklamáním.

KSČM a historie

Během nouzového stavu se udály tři možná až překvapivě důležité události. Na konci dubna Pavel Novotný nechal odhalit pamětní desku vlasovcům. V tomto období se Praha 6 rozhodla ukončit dohady o soše maršála Koněva a nechala z náměstí Interbrigády odstranit jeho sochu, a vedení města Prahy se rozhodlo přejmenovat náměstí Pod Kaštany na náměstí Borise Němcova. Tato tři rozhodnutí vzbudila emoce Ruska i poslanců a členů KSČM, kteří se jasně postavili na ruskou stranu. V diskuzi o historických zásluhách a proviněních často tahali za kratší provaz. Někteří členové strany díky velkému prostoru, který dostali v médiích, ukázali, že jejich pohled na historii zůstává stalinistickým a nic se na něm za 30 let nezměnilo. Překrucování faktů a vybírání jen těch, které se hodí, je automaticky vylučuje z regulérní diskuze, neboť taková diskuze nemá smysl ani výsledek.

Jak je to možné?

Jako společnost nyní máme čas se zamyslet nad událostmi posledních měsíců, a to nejen z pohledu koronavirové pandemie a jejích následků, ale také s otázkou, proč v naší demokratické společnosti dostává strana jako je KSČM tolik prostoru, přestože její preference slábnou? Přestože se nezměnila dostatečně na to, aby mohla být přijata demokratickou společností a navazuje bez jakéhokoli zastírání na nesvobodu a nespravedlnost panující u nás 41 let. Proč v suverénním státu diskutujeme o tom, zda máme právo na to přesouvat sochy na našem území a jak je vůbec možné, že si Rusko dovolí mluvit do vnitřních záležitostí naší země?