Jerusalem – město které píše dějiny

Pršelo. A pršelo hodně. Po oknech se kutálely kapičky izraelského deště.
Podívala jsem se dolů na své nohy na sedadle, oblečené jen v černých silonkách a tenkých šatech.
To bude pěkně zmoklý den, pomyslela jsem si, tohle totiž nebyl žádný letní déšť.
Auto neslyšně klouzalo po dálnici dobré dvě hodiny, možná déle, když se před námi začalo zhmotňovat stále více tunelů a kolem kopcovitá krajina s malými domky značícími jeruzalemské ,předměstí. Ano, skutečně jsme vyjížděli do města dějin – Jeruzaléma.
Město bylo rozeseto po všech kopcích a ve všech ,údolích, které nás obklopovaly. Když jsme tedy projížděli městem, bylo to jako na horské dráze. Nahoru a dolů po neskutečně strmých, uzounkých uličkách mezi domky a malými obchůdky s ovocem. Nutno podotknout, že izraelská doprava na první dojem působí, jako by se neřídila žádnými pravidly. A opravdu se jimi neřídí. Tato země se dorozumívá klaksony a panuje tu takový zmatek, až se to zdá normální. Tudíž ta horská dráha byla zároveň smrtelným nebezpečím i zábavou.
Zastavili jsme přímo nad městským hřbitovem. To bylo zvláštní místo. Celý kopec tvořily jen ploché náhrobní kameny. Oproti místům, kde stály domy, působil tento prostor prázdně, takže přes něj byly vidět městské hradby a za nimi se rýsující zlatá kopule skalního dómu. V tu chvíli už nepršelo a vyšlo slunce, které se v ní zatřpytilo. Vzduch byl po dešti úžasně čerstvý a voněl nově – cizí zemí.
Scházeli jsme z kopce dolů směrem ke Getsemanským zahradám. Bylo to neuvěřitelné! Po levé ruce hřbitov a zlatá kopule skalního dómu, po pravé tyto zahrady a nad nimi z Olivetské hory se tyčící kostel svaté Marie Magdaleny – neuvěřitelné dílo ruského stylu se spoustou zlatých kopulek na vršcích zdobených věží. V zahradách spolu s turisty stály prastaré sukovité olivovníky. To místo působilo prastaře a úctyhodně.
Cestou nahoru do kopce směrem k městu se znovu rozpršelo.
Do centra jsme vešli branou, kterou údajně vjel na oslátku Ježíš Kristus před skoro dvěma tisíci lety.
Z toho vědomí mě lehce mrazilo.
Vstoupili jsme a obklopil nás chlad hladkého kamene, pocit sešlapaného chodníku pod nohama a křik tak pestrobarevné směsice lidí, jakou jsem ještě v životě neviděla. Opálení izraelští kupčíci právě rychle sklízeli ze svých pojízdných stánků už zmoklé housky a preclíky. Kráčeli jsme uzounkou uličkou a  vyhýbali se turistům a domorodcům. Všechny domy a zdi byly z toho samého hladkého kamene.
V jedné úzké uličce byly otevřeny dveře od domu a malá cedulka nám oznamovala údajné místo narození Panny Marie. Uvnitř byla malá kaplička v modré barvě a prosycena kadidlem. Schody vedly dolů do podzemí a do malé jeskyňky pod domem. Ačkoliv tam byly turisti, nikdo se neodvážil promluvit, bylo tam takové ticho, až jsem se bála dýchat. Vonělo to posvátnem.
Vyšli jsme zase ven, už nepršelo.
Došli jsme na malé náměstí, kde se prý konal Pilátův soud nad Ježíšem Kristem. To náměstí bylo spíš náměstíčko. Jak malí asi byli lidé v těch dobách? Atmosféra na tomto místě byla zase úplně jiná. Tolik dojmů, vjemů, pocitů a hlavně vědomí města, které utvářelo dějiny, to se těžko vyjádří slovy.
Naproti tomuto náměstíčku jsme si v malém obchůdku koupili kašmírový šátek a udělali jsme dobře. Za chvíli nás totiž obklopil vír tamějších trhů, kde musíte mít opravdu dobré schopnosti smlouvat a pevnou vůli, abyste si odtamtud vůbec něco odnesli.

Kudy na trh?

Malou uličkou jsme vešli do víru barev věcí a lidí tak ohromného, že jsme začali lapat po dechu.
Byly tam obchůdky s orientálními látkami, pošitými malými sklíčky a korálky, s malovanou keramikou od velkých džbánů až po malinké kalíšky, s koberci, oblečením všeho druhu, koženými sandály, křesťanskými artefakty, tedy spoustou malých krucifixů a biblí, ale hlavně s kořením! Koření tam vonělo úplně všude. Ve velikých pytlech na brambory, vyskládaných vedle sebe, tam bylo snad všechno koření světa. Celé pytle skořice, vanilky, koriandru, pepře, kardamomu, kmínu, hřebíčku, kurkumy, jalovce, nového koření, jasmínu, badyánu, majoránky a dalších a dalších. Do toho se mísila vůně kadidelnic a kadidel všeho druhu, které se prodávaly ve velikých miskách. Bylo možné si usmlouvat myrhu velkou jakou pěst nebo tříbarevný jantar, kadidlo, pryskyřice všeho druhu, cedr a mnoho jiných. Od každého takového stánku stoupal úzký pramínek kouře. Vedle těchto obchůdků zase stály regály na ohromné pomeranče, kiwi, grapefruity, mandarinky, pomela, ananasy, ibišky nebo jahody velikosti tří jahod českých. A pak také obchody vonící tradičním jídlem. Na kovových tácech se zde v sirupu koupaly všechny možné druhy baklavy – tradičního sladkého pokrmu. Nebo se zde vznášela vůně ještě teplého pita chleba, obaleného v bylinkách a rozplývajícího se na jazyku.
A do všech těchto vjemů vůní, zraku i hmatu se proplétáme mezi stejně barevnými a barvitými lidmi všeho druhu! Míjíme ortodoxní židy v černých pláštích, vysokých cylindrech a se zvláštními kotletami na stranách hlavy, nazývanými peah. Míjíme krásné místní ženy (nejčastěji židovky) s dlouhými černočernými vlasy a tmavýma očima. Míjíme muslimy, zahalené v dlouhých barevných tógách s turbany na hlavě. Míjíme také křesťanské kněze pouze v černém a s křížem kolem krku.
Míjíme turisty úplně všeho druhu. Tato směsice lidí je snad ještě více pestrobarevná než zboží, které nabízejí nebo kupují. Je to neuvěřitelné, mačkat se v tlačenici všech kultur světa s vědomím, že tu společně žijí. A také s vědomím, že tento Jeruzalém je velikým a posvátným místem hned tří náboženství. Že tu Mohamed vystoupil na nebe v místě chrámové hory, že tu Ježíš Kristus prožil svůj poslední týden života se vším, co stojí v Bibli, a také že je tu Zeď nářků jako nejpodstatnější a nejposvátnější místo židovských modliteb.

Tito lidé se tu společně se svými náboženstvími snoubí a společně tu žijí, modlí se a bojují o město posvátné pro všechny. Proto je to město dějin. Jeho základy sahají až do počátků společností, kultur a náboženství! A jeho atmosféra je nepopsatelná!
Kráčeli jsme labyrintem obchůdků a stánků jako u vytržení. Ano, opravdu to byl labyrint!
Pokud jste jendou zabočili, už se vám nepodařilo dostat se zpátky. Byla to spleť malých cestiček, na které ani nedosáhly sluneční paprsky přes stříšky stánků a vystavené gobelíny.
Koupily jsme si jedny z těch jahod, co vydaly za tři a stály skoro nic, a vydaly jsme se směrem ke zdi nářků. Vstoupily jsme přes turnikety a stráž a před námi se otevřel prostor jakéhosi malého ,náměstí, končícího monumentální zdí. Byl zrovna Šabat – sobotní svátek židů, takže tu bylo shromážděno více ortodoxních i neortodoxních příslušníků tohoto náboženství modlících se před zdí a lehce se pohupujících do rytmu svých slov. Muži měli jarmulky, ženy jen rozpuštěné černé vlasy. Také vlastní sektor – tedy prostor před zdí – byl rozdělen na dvě části (a ta menší připadla ženám). Kámen byl na omak chladný a bylo v něm zastrkáno ohromné množství různobarevných a různě velikých papírků popsaných modlitbami všech jazyků světa! Vložili jsme také papírek a vraceli se pozpátku, jak nám bylo řečeno naší židovskou přítelkyní a průvodkyní.
Skalní dóm jsme navštívit nemohli, právě proto, že naše průvodkyně byla židovka.

Kde ,,leží“ Kristus?

Boží hrob byla ohromná stavba už zvenčí a zevnitř působila ještě vetší.
Všude bylo zdobení, pozlátka a malby různých stylů a taky tak moc turistů, že jsme se na přesné místo božího hrobu vůbec nedostali – to byla taková malá, avšak honosná kaple uprostřed hlavní místnosti. V jednu chvíli tudy procházel pravoslavný kněz. Jeho průvodci v černých talárech a s červenými čepicemi odháněly turisty železnými holemi a ženy, které klečely na kameni pomazání (údajný artefakt, kde leželo Ježíšovo tělo před vložením do hrobu), pak odstranily vlastnoručně.
Bylo tam mnoho místností a nádherná klenba ve tvaru hvězdy tyčící se nad kaplí. V jednu chvíli, když jsme se podívali nahoru, letěl směrem k její špičce bílý holub. Na chvíli se zaleskl v pruhu světla prostupujícím skrz vysklený vršek klenby a pak zmizel za výčnělkem, který se na první pohled zdál jako pouze namalovaný.

Zpívající město

Po tomto zážitku už jsme zamířili ven z města. Šli jsme tou samou cestou skrze trh a pak branou.
Když jsme došli na hřbitov a pohlédli ještě jednou na Chrámovou horu za hradbami, její kopule se blyštila v zapadajícím slunci, stejně jako kopule kostela svaté Marie Magdaleny na Olivetské hoře.
Naší poslední zastávkou byly zahrady v Edenu, rozprostírající se nad městem. Dojeli jsme k nim přes spoustu strmých uliček a klesajících silnic.
Ve chvíli kdy jsme došli na jejich okraj a podívali se na celé město halící se do šera, z jednoho jeho koutu se začala linout muslimská zpívaná modlitba a vzápětí ji z jiného koutu odpověděla další.
Bylo to tak orientální, cizí a magické, že se atmosféra toho okamžiku dala skoro nahmatat.
Poslouchali jsme do té doby, než utichly poslední tóny, město se ponořilo do tmy a na nebi se objevily první hvězdy. Obklopovala nás vůně sakur, čerstvého cizokrajného vzduchu a zvláštní chvění doznívajících tónů v našich uších. Dostavil se pocit přímo hmatatelný a zároveň nedosažitelný.
V tu chvíli jsem věděla, že sem se ještě vrátím.
Odjeli jsme za tmy.
Už nepršelo.